V únoru jsme se celá rodina konečně přestěhovali. Bydlíme v domě hned vedle pozemku, na němž vzniká náš budoucí domov. Je to to nejlepší, co nás pohlo potkat, a stalo se to souhrou mnoha náhod, za nimiž stojí moje přesvědčení, že všechno se děje v pravý čas. 22. 2. jsme přesunuli 4člennou rodinu z garsonky v Praze na Dědině do domu na dědině u Nymburka, kde budeme zapouštět kořeny.
Upřímně: těžko. Bylo to den ode dne náročnější. Bydleli jsme tam 4,5 roku, narodila se tam Ayunka a strávili jsme tam opravdu mnoho času během její nemoci a později kvůli covidu. Byla to jedna místnost, ale celkem velká. Na 40 metrech bývá někdy i více pokojů. My jsme měli aspoň hezký velký prostor s balkonem a výhledem do nebe v klidném domě a dobré čtvrti.
Byteček patří mé sestře a měli jsme zpočátku velmi výhodný nájem. Měli jsme to tam moc rádi, ale zpětně stěhování tam nepovažuji za příliš chytré rozhodnutí, přestože ho chápu, vzhledem k tomu, jak jsme to tehdy s Gedem měli (neustále jsme se hádali a neměla jsem energii cokoliv navíc řešit nebo hledat) a navíc jsem byla dva měsíce před porodem. Můj mindset byl tehdy nastaven tak, jak popisuju níže v části o Indonésii.
Když se nějaká věc moc nepovede, při další příležitosti je potřeba být obzvlášť obezřetný, aby to příště bylo tak, jak to má být. Zkrátka počkat na tu správnou příležitost.
Před narozením Ayunky jsem se stěhovala 7x během pěti let. Vždycky mě stěhoval táta a kamarádi. Tentokrát jsme naštěstí (pro záda všech minulých pomocníků) zvolili profesionální firmu a byla to volba na jedničku. Myslím, že jsme se všichni divili, jak se všechny ty věci mohly do malého bytečku vejít. Zaplnili jsme celý dům a vybavili každou místnost kytkama tak, že jsme zútulnili každý kout hned od prvního dne. Stěhování bylo náročné pro celou rodinu, těším se, že to příští bude jen o 20 metrů vedle.
Je to neuvěřitelný pocit, když se ráno vzbudím doma někde a večer usínám doma už jinde. Když se vzbudím v garsonce ve městě a jdu spát v domě na vesnici. Mění se tím úplně všechno. Vzduch, který dýchám, voda, kterou piju, zvuky, které slyším, výhled, který mám. Myšlenky, které ke mně přicházejí.
Mám pocit, že tady jsem úplně jiný člověk. A ačkoliv jsem si i v garsonce dokázala v mnoha momentech stát na svém a nebála jsem se plnit si sny, v neustále se zmenšujícím prostoru jsem velmi často cítila bezvýchodnost a zoufalství. Tady v přítomnosti přírody mám (většinou) pocit, že všechno na světě je možné. Cítím se mnohem víc sama sebou.
Během příprav na stěhování jsem začala sdílet, jak to jde se stavbou, a mám velkou radost, když mi lidi píšou, jak rádi to sledují. V tyhle přelomové okamžiky se vždycky uvnitř klepu a chce se mi brečet, asi jako když jsme letěli poprvé jako rodina do Indonésie. Je to tím, jak se moje tělo vyrovnává s procesem zhmotnění touhy.
Jak to bude vypadat, až se budeme stěhovat do domu, který jsme si naplánovali a kolem něhož všechno zařizuju, to nemám tušení. A hlavně co budu dělat, až nebudu muset denně telefonovat, psát maily a papírovat. Je to vážně úžasný pocit, když si naplno uvědomujete, že jste přesně tam, kde máte být. A přeju to zažít každému, pro každého to taky znamená něco jiného.
Myslím, že energie vynaložená na splnění snu je jako semínko, z něhož vyroste strom.
To, že jsme se přestěhovali do místa, odkud ani jeden z nás nepochází, beru taky jako jeden v významných momentů našeho vztahu. Začínáme tu nanovo spolu, oba od nuly. Vznikají nám tu nové situace, v nichž se musíme konstruktivně domluvit. A světe, div se, jde nám to mnohem líp než kdykoliv předtím.
Máme prostor realizovat další věci, já mám konečně stůl na práci a Gede si udělal vytoužený rybářský lístek a prostor dostal i náš zdravotní stav, ve stresu garsonky nebyla na zdravotní problémy ani skulinka. A obecně si mnohem více vážíme společně stráveného času. Nejvíc miluju procházky v lese, ježdění na kole (tenhle kraj je k tomu stvořený), blízkost Labe a krásného jezera Sadská.
Znala jsem to jenom z Indonésie, kde naopak jsou luxusním zbožím byty. Myslela bych si, že je to moc drahé a nereálné. Když jsem hledala podnájem, klikla jsem vždycky na byty. Ale když jsem pak řešila se sousedem našeho pozemku něco ohledně plotu, vyšlo najevo, že vedlejší dům bude od března k pronájmu, přesně jak jsme to potřebovali. Od té doby, co jsme tady, se hojí moje pocuchané nervy a připadám si jako na prázdninách. Jak jinak – v téhle dovolenkové oblasti, kde dříve bývaly lázně.
Aby má cesta k bydlení na míru byla kompletní, prošla jsem (a stále procházím) dalekou cestu i ve své mysli. Na začátku byla zoufalost nad stavem našeho bytu a vůbec situace naší rodiny uvíznuté v garsonce. Z toho plynuly modlitby a přání a vnitřní práce na tom, abych byla schopna vidět cestu ven z té dlouho trvající letargie. Pomohla mi ještě jedna věc, kterou zkouším i na další situace a zdá se, že to zabírá.
Postupně jsem si prošla všechna místa (v mysli a některá i fyzicky nebo na fotkách), o nichž jsem ve svém životě kdy řekla, že je to moje doma. Objevilo se mnoho velmi nepříjemných pocitů s obydlími spojených, ale to je fuk. Stačí si poplakat a neřešit. Opakovala jsem to tak dlouho, než se mi povedlo všem místům poděkovat za to, že mi dávala střechu nad hlavou. Věřte, nebo ne, teprve pak se mi odkryla cesta, která mi dává smysl. A musím taky dodat, že to není ta nejlevnější cesta, takže vše, co jsem si kdy na účet bydlení odepřela, zaplatím na nájmu našeho dočasného domova. Nelituju ani maličko, nejlevnější nemusí znamenat nejlepší. Jsem o tom dostatečně poučená.
Nemůžu si odpustit jedno přirovnání, které mě napadá v souvislosti s bydlením. Týká se to rozdílu mezi Jávou a Bali a toho, proč jsem si v minulosti blokovala přístup k hezkému bydlení. Od té doby, co jezdím do Indonésie (letos je to 15 let), z nějakého důvodu protežuju Jávu oproti Bali a ostatním ostrovům. Snad je to kvůli Konstantinu Bieblovi, staré javánské kultuře či snad z jistého sentimentu?
Nevím, objektivně je Jáva neskutečně přelidněná, na rozloze Česka a Slovenska žije přes 140 milionů lidí, v některých oblastech jedno město plynule navazuje na druhé, je tam obrovský provoz, hluk, zápach a znečištění. Majoritní náboženství islám je neskutečně hlučné (5x denně muezíni včetně brzké ranní modlitby, která vás nenechá se v klidu vyspat). Přesto některá místa na Jávě člověku berou dech a probouzejí v něm dávné a hluboké emoce. Mně na Jávě fascinuje tradiční a jednoduchý způsob života, obyčejné warungy a většina míst bez turistů. (Více o Jávě si můžete přečíst třeba tady.)
Naopak Bali je malý ostrov protkaný silničkami lemovanými rýžovými poli, na každém rohu jsou malé chrámky obsypané květy a všude kolem voní z obětin vonné tyčinky. Balijci své náboženství nikomu nevnucují (na Jávě jsem cítila opak). Bali se skutečně tváří jako ráj na zemi a je tak vnímáno nejen miliony obdivovatelů z celého světa, ale i samotnými Balijci. Když jsem Bali poznávala jako turistka, tak tu skutečnou tradiční kulturu nebylo možné najít. Zato na Jávě to byla normální věc.
Když se na to podívám ještě z jiného úhlu pohledu, uvědomuji si utkvělou představu o tom, že je ušlechtilé trpět. Při cestách během mého stipendijního pobytu v Semarangu jsem vyhledávala ta nejlevnější, tím pádem ta úplně nejhorší ubytování. Reálně jsem toho moc neušetřila, ale uvnitř jsem se pasovala do role chudé studentky.
Abych co nejvíc usmlouvala, naučila jsem se v javánštině frázi aku londo ngirit, volně přeloženo jsem chudá běloška. Někdy jsem dokonce usmlouvala něco víc než místní a byla jsem na to hrdá. Teprve později mi došlo, jak to bylo neuctivé k nim i ke mně samotné. Šetřit je dobré umět, ale musí se to dělat tak, aby tím neutrpěla moje sebeúcta ani úcta někoho jiného. A to jsem neuměla. Nastavila jsem tehdy svůj směr na chudobu zejména v oblasti bydlení a ubytování.
Bali je ostrov vyhlášený svými krásnými hotely, dobrým jídlem, blízkostí přírody a přívětivými místními. Lidi tam tráví dovolenou snů a často se tam vrací, nebo se tam dokonce stěhují. Vnímala jsem dříve tyto tendence s despektem. Myslela jsem si, že tím nějak obcházejí nevyhnutelnou tíhu života a ochuzují se o jeho hloubku, která přichází s utrpením.
Jezdila jsem na Jávu sama i s lidmi, kterým jsem ostrov ukazovala, a podtrhovala jsem na ní mimo jiné to, že žít ani cestovat na Jávě není tak snové jako třeba na Bali, a proto je to dobré. Na Jávě jsem si sáhla na pomyslné dno v situaci, která souvisela s ubytováním, a už se to se mnou vezlo. Po návratu jsem nebyla schopná pořádně bydlet nebo si za to zaplatit, nebo vůbec uznat že je to důležité. Z tohoto bludu se dostávám až tady, v Pístech u Nymburka, po 9 letech.
Uvědomila jsem si, že vše je otázkou volby. Odhalila jsem podivnou sebedestruktivní tendenci a mohla to začít měnit. Takže už si nemyslím, že by člověk měl jezdit na Jávu proto, že je tam těžší život a cestování, ale proto, že je prostě krásná a zajímavá. A Bali si pojedu užít zase někdy s rodinou, protože tu tradiční balijskou kulturu mám už i doma. 🙂
I já si můžu vybrat, jak budu prožívat to, co se děje. I já se můžu rozhodnout pro to, že splnění snů je pro mě realita, nikoliv další nesplněný sen.
Díky tomu, že jsme byli v té garsonce, a ne třeba rovnou ve větším bytě, jsme ale velmi rychle dospěli s Gedem k tomu, že musíme hledat něco vlastního a že taky nepatříme do paneláku. A já konečně díky celému tomu procesu přicházím na to, jak důležité je zabývat se prostorem, kterému říkáme doma.
Teprve když jsme spokojení tam, kde bydlíme, můžeme být spokojeni i v životě. A naopak. Pak už je jedno, jestli doma znamená místo, nebo pocit.
Občas posílám e-mail, co je tady nového.