aneb z Jávy přes porodnici do Dačic

Miluju indonéské batiky. Jsou krásné, multifunkční a jedinečné. Batiky používám denně na mnoho způsobů, právě teď pod jedním spinká dcerka. Když jsem byla v Indonésii poprvé, zdálo se mi to ale nějaké divné. Ty přeplácané látky všude ve výlohách, kombinace vzorů a barev. Třeba kytky vedle pruhů, červená vedle oranžové, no hrůza! 

Během těch 14 let s Indonésií v srdci jsem se naučila mít ráda všechny barvy i vzory a můj pocit z roku 2008 mi připadá úsměvný. Pronikla jsem do tajů výroby batiků, a přestože v Indonésii se z nich šije běžně, mně bylo vždycky látky líto. Tolik práce to stálo mnoho lidí! Používám batiky tak, jak jsou: jako velké krásné látky, které můžu použít jako přehoz, prostěradlo, ubrus, sukni, šaty či kalhoty.

V životě ale přijde chvíle, kdy musíme začít něco dělat jinak. Povím vám dneska, jak jsem poprvé v životě střihla do batiku. Jedinečnou látku, kterou jsem použila třeba při porodu, jsem nechala proměnit ve svatební šaty.

Výlet do tradice Jávy

Byl srpen 2014 a můj pobyt na Jávě na stipendiu Darmasiswa už se chýlil ke konci. Konečně jsme s mou polskou kamarádkou Joannou podnikly na skútrech výlet do města Lasem na severním pobřeží Jávy. Pocházejí odtamtud totiž vyhlášené batiky a je tam taky krásná čínská čtvrť, dokonce se městu přezdívá Tiongkok kecil, malá Čína. Strávily jsme v Lasemu celý den, z něhož polovinu v jedné batikové dílně.

Batik tulis, „psaný“ batik. Další fotky doprovázející celý tento článek najdete ve stories na mém Instagramu.

Je fascinující, jak klidně, trpělivě a s jakou jistotou javánské ženy batikují, jak „píšou“ batik (ta nejtradičnější technika se totiž jmenuje batik tulis, „psaný“ batik). Co tečka, to pohyb. Však slovo batik pochází z javánského titik = tečka, tečkovat. Barvení a vyvařování měli naopak na starosti muži. Krásné bylo taky vidět batiky rozvěšené venku za dílnou mezi stromy. Byly jsme opravdu uchvácené a nemohlo to skončit jinak než velkým nákupem typických kytičkovaných látek.

Pořídila jsem si dva kousky, jeden modrý, přírodně barvený indigem a jeden zeleno-tyrkysový, oba jsem používala během následujících let jen na speciální příležitosti. Třeba jako šátek při rozhovoru o batiku pro podcast indonéského velvyslanectví o batiku.

Batiková porodní sukně

Když koncem května 2021 přicházela na svět Lalita a já jsem se narychlo balila do porodnice, popadla jsem první batik, co byl po ruce. Pak jsem se ale zastavila a uvědomila si, že porod je právě ta chvíle. I kdybych ho měla jen tak u sebe nebo přehozený přes postel. Omotala jsem si tím zeleno-tyrkysovým břicho, což je v těhotenství (i pak po porodu velmi příjemné) a jeli jsme.

Protože batik se dá perfektně použít jako pohodlná sukně, byl to nakonec on, kdo se mnou od rána až do noci procházel kontrakcemi a byl to i on, jejž jsem měla na sobě, když se Lali narodila. Nějak nebylo po ruce nic pohodlnějšího.

Odpočinek mezi kontrakcemi

S dětmi v Indonésii

Když Lalitce bylo 10 měsíců, odjeli jsme porpvé navštívit rodinu na Bali. To už byla v plánu svatba a museli jsme nechat superlegalizovat Gedeho dokumenty. Myslela jsem, že nějakou hezkou látku na šaty seženu na Bali nebo na Jávě, ale žádná mi neučarovala. Zato dětské šatečky a košile ano.

Procházeli jsme velikánskou tržnicí Beringharjo v Jogje a jeden stánek s batikem mě dojal. Na zemi ležela maminka s dcerkou a spaly. Chvíli jsem je pozorovala, nenápadně vyfotila a pak u nich nakonec (když se probudily) nakoupila krásné oblečky ve velkém. Až později mi došlo, že jsem právě oděla družičky. Začlo být jasné, že naše svatba bude batiková.

Vymyslet šaty = zjistit, kdo jsem

Svatbu jsme zařizovali celkem narychlo a společně s mnoha dalšími věcmi. Neměla jsem na začátku vůbec tušení ani představu o detailech, jasné bylo jen místo a datum. Nechávala jsem k sobě přicházet věci samy, neměla jsem sílu cokoliv hrotit, což je dar chvil největší zahlcenosti. V jednu chvíli mi došlo, že musím vyřešit, co budu mít na sobě.

Věděla jsem, že se chci cítit dobře a svobodně a taky že chci šaty originální. Měla jsem jednu hedvábnou látku, kterou jsem si kdysi koupila na Jávě s tím, že v ní se budu vdávat. Tereza Ujevićová byla ochotná pustit se se mnou do projektu svatební šaty na poslední chvíli. Naštěstí mi vymluvila onu látku, z níž vlastně čpěla podivná energie té vyčerpané Míši roku 2017. Vzala jsem na schůzku pár batiků a nakonec jsme vybraly ten porodní s jemnými kytičkami a vymyslely jsme, že ho zkombinujeme s bílým šifonem. Bylo mi hned jasné, že jinak to vlastně ani být nemohlo.

Někdy člověk teprve postupně objevuje to, co je jasné už od začátku, jen to z nějakého důvodu předtím neviděl. A ten proces objevování je na tom nejlepší.

Proces tvorby svatebních šatů byl naprosto úchvatný. Nejen že to byl po letech můj čas pro sebe, což jsem si opravdu užívala, ale bylo to zároveň velice sebepoznávací. Ačkoliv už jsem se díky indonéskému batiku naučila mít ráda barvy a vzory i všechny jejich kombinace, vyplula na povrch moje stará konzervatičnost. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že šaty na svatbu přece musí být bílé a hlavně symetrické. (Jen vpředu jsem je chtěla kratší a to mi připadalo dostatečně ulítlé.)

Vdávala jsem se nakonec v šatech, které: jsou barevné (kytičky vedle pruhů a trojúhelníků), mají každé ramínko jinak široké, rozepínají se vpředu (protože jsou kojicí), mají hluboké kapsy a jsou batikové, ale díky šifonu a vlečce dostatečně slavnostně svatební. Šifon pak odstřihnu a šaty budou normálně použitelné. Jak jsme si s Terezou povídaly a vymýšlely, co a jak by mohlo být, ona vždycky laskavě navrhla něco nesymetrického, třeba záševky, a nakonec dala nafrak mým podivným názorům. Jak osvobozující!

Nic jsem si ale nenechala vnutit, všechno jsem konzultovala se svým nitrem a byla jsem nakonec v šatech nadmíru spokojená. Na závěr jsme vymýšlely, kam připnout vlečku. Měla jsem radost, když mě napadlo, že ji můžeme připnout hezky asymetricky na stranu. Oops, to se zas jen ukázalo, že nemám pro slavnostní oblečení žádný cit. Nechala jsem se tedy už jen vést. Vlečka samozřejmě byla připnutá vzadu uprostřed. Dokud jsem si ji při cestě k obřadnímu místu nesešlápla tak, že se roztrhla poutka. Hned po této fotce:

Moje batiková česko-indonéská svatba

Svatba byla úžasná. Cítila jsem nádherné propojení kultur, zhmotněné česko-indonéské přátelství, tak jak jsem si přála. Batikové družičky a družbové byli naprosto neodolatelní, píseň Into My Arms při příchodu pod strom dojemná, překvapení od mé sestry-svědkyně v podobě písně o nás srdcervoucí, všichni hosté úžasní a krásní (mnozí též v batiku a přijeli za námi až do Dačic!), celý obřad s tlumočníkem do indonéštiny nádherný a jídlo luxusní – však ho vařil Gede se svědkem a celým týmem pomocníků. Někdy napíšu i o něm, je to totiž opravdový zážitek, když Gede vaří.

To nejlepší bylo místo naší svatby. Brali jsme se pod dubem v zámeckém parku nedaleko naší chalupy. Chodíme si tam vždycky sednout na piknik nebo odpočinek už od doby, kdy jsme tam trávili první velký lockdown a Ayu se dávala do kupy po chemoterapii. V té době jsme spolu byli sice už dva roky, ale až když jsme měli čas a klid spolu trochu žít, jsem dospěla k tomu, že s ním chci být. Náš vztah byl totiž dosti třeskutý. Tehdy by mě vážně nenapadlo, jak romanticky se budeme brát a že to bude jeden z nejkrásnějších dní mého života.

Oslavu jsme měli hned vedle místa obřadu, v motelu, který býval čističkou odpadních vod. A protože bylo na svatbě nemálo malých dětí (asi 40), udělala jsem všechno pro to, aby byly spokojené: zařídila jsem kreativní dílnu s Anetou a dačického zmrzlináře – je to skoro jako indonéský warung na kole. Děti si maximálně užily i kapelu Party leaders, která byla sázkou na jistotu. Když to tak vezmu, byla to vlastně svatba pro děti.

Tělo to tak chtělo

S procesem svatebních šatů se ukázal další můj kostlivec ve skříni. Moje tělo. O 20 kilo kypřejší než když jsme se s Gedem poznali. Jsem svému tělu vděčná za to všechno, co mi dalo, zejména mé dvě holčičky. Ale pořád jsem se na sebe nemohla v zrcadle dívat. No a když si takhle tvoříte šaty na svůj krásný den, tak se prostě musíte přijmout tak, jak jste. Aspoň na chvíli. A i když koukám na fotky, kde vypadám jako těhotná, nebere mi to radost z toho dne, který jsem si pro sebe nechala ušít na míru.

Další věc byla, že jsem během léta kromě svatby pracovala na jedné opravdu unikátní knížce (překlad Biebla do indonéštiny) a bohužel jeden z dílčích termínů byl den před svatbou. Myslela jsem, že mi pukne hlava. I to se promítlo na tom, jak jsem se cítila na těle. Samozřejmě stres není stav, kdy se člověku žije zdravě a lehce. Zároveň to pro mě bylo tak velké poučení, že jsem pro sebe po svatbě do odvolání vyhlásila klid na všech frontách.

A teď jsem tu. Doma, v klidu, s dceruškami, jejichž příjmení už sdílím. Mé nové jméno nese už i tento web. Věřím, že s novým jménem se mění i spousta dalších věcí. Láska a věrnost jsou součástí vztahu i předtím. Svatbou jako bychom dávali tvar a hranice něčemu, co dosud vlálo ve větru. Jako batik, který doteď sloužil na sto různých způsobů a teď konečně dostal přesný obrys.

P. S. Mrkněte na další fotky k tomuto článku na Instagram. Všechny se mi sem nějak nevešly…

P. P. S. Tohle je fotka s mým prvním batikem od Joanny na jávské pláži Klayar krátce poté, co jsem ho dostala k 29. narozeninám. Podobnost radostného postoje pro fotku s tou svatební je čistě náhodná.