Příběhy z mé česko-balijské reality show

Chci se s vámi podělit o dvě věci které jsem řešila v souvislosti s porodem: jaké to je, mít u porodu dulu, a jak jsme to udělali s placentami našich dětí, čili jak se to dělá na Bali. Mimo jiné se dozvíte, proč mě můj muž označil za kanibalku.

Už dlouho jsem chtěla napsat článek o porodu, respektive o mých dvou porodech. Měla jsem za to, že musím šířit osvětu přirozeného porodu a chtěla jsem vyhlásit do světa, že rodit doma je úžasné a že ambulantní porod je taky super (to znamená odejít z porodnice dvě hodiny po porodu). Jenže nadšení ze sdílení vyprchalo v bolestech prvního kojení a po druhé v tíze zvykání si na novou rodinnou situaci.

Nebýt v tom sama

Jak může pomoci dula

Bali a já

Osud mě zavedl k Bali, aniž bych si to nějak zásadně přála. Při cestování po Indonésii jsem vždycky na Bali zavítala na pár týdnů odpočinout si v pěkných hotelích a taky si vydechnout od civilizačního ruchu Jávy. Když jsem se snažila poznat „tu pravou balijskou kulturu“, ukazovala se mi jen ta komerční a turistická tvář. Hodila jsem si tedy celé Bali do přihrádky „pěkný, ale neautentický“, a dál jsem pěla ódy na Jávu a další kouty indonéského souostroví.

Vzhledem k tomu, že už přes skoro 6 let žiju s Balijcem, máme spolu dvě děti a stánek s jídlem a batikem a stavíme dům, asi byste v návaznosti na předchozí odstavec čekali, že napíšu: „A nemohla jsem být dál od pravdy, na Bali zažijete tu pravou esenci života, která člověku promění život k nepoznání.“

Ano, mnoho lidí na „ostrově bohů“ prožilo proměnu a možná je to duchovní silou ostrova. Mně zatím stačí žít po boku o 10 let mladšího Balijce v Česku, kde jsme se potkali. Lidé jsou na Bali fascinováni tradicemi a poznávají to tam. My žijeme v Česku a já poznávám jeho kulturu skrze něj. Gede zásadně nic nevysvětluje, proto mi nezbývá ho sledovat a vnímat.

V balijské kultuře je mnoho věcí, které se mi líbí a na něž přicházím postupně. Třeba vše, co se týká porodu. Pro Balijce je prenatální život neoddělitelně spjat s naším následným životem, a proto k nám stále patří vše, co jsme měli v děloze matky. Placenta, pupečník, plodová voda i mázek, kterým je miminko obalené. I když s těmito čtyřmi elementy nejsme spojeni fyzicky, stále můžeme být alespoň duchovně. Placentu (ari-ari) zakopávají Balijci (ale též Javánci) vedle domu, a kdykoliv je potřeba, dítě je třeba nemocné, propojí se s ní, dají k ní obětiny, a může tak začít proces uzdravování. V knize Rozhovory s balijskými léčiteli jsem se dočetla, že pro některé léčitele předpokladem skutečného uzdravení je propojení se všemi čtyřmi našimi prenatálními součástmi, říkají jim bratři.

Placentu považují za naše dvojče, a to jak Balijci, tak Javánci. Placenta vyživuje dítě po dobu jeho pobytu v děloze a je tam celou dobu s ním. Není to nějaký odporný kus tkáně, který se musí okamžitě zlikvidovat. Je to adik, mladší sourozenec. A v tom byl ten rozdíl. Já jsem vnímala placentu jako svou a pro mě, on ví, že placenta je dítěte a pro něj.

Dokážete si tedy představit, jak se asi tvářil Gede, když jsem mu oznámila, že z placenty druhorozené dcery chci nadělat kapsle a tinkturu, aby mi její obsah živin a hormonů pomohl v šestinedělí a tinktura pak dítěti v nemoci. Jasně, zbyl by i kus na zakopání na zahradě… No chápete, byl to nový poznatek, který jsem chtěla jako věčně hledající alternativka vyzkoušet, prostě geniální plán podpořený vědeckými výzkumy. Připadala jsem si skvěle, když jsem na to přišla svou hormony zastřenou myslí. Nikdy jsem s ním nežila v jeho kultuře a nedocházelo mi, jak moc je taková kultura součástí lidského myšlení. Vždyť on tady v Česku taky slaví jen ty velké balijské svátky, říkala jsem si.

Jeho jasné a nekompromisní NE mě zmrazilo. Bylo to setkání mysli bloumající s myslí plně ukotvenou v hluboké tradici. Placenta je nádherná věc a nakonec jsem ráda, že jsem se rozhodla následovat jeho cestu. Navíc zahrávat si s těmi balijskými tisíce let prověřenými tradicemi není žádná legrace. (Mimochodem první placentu jsme měli dlouho v mrazáku, protože jsme ji nechtěli zakopávat u paneláku, kde si pronajímáme byt. Zakopali jsme ji na zahradu chalupy, až když bylo Ayunce přes rok. Když byla Ayu nemocná, uváděl Gede jako jeden z možných důvodů nemoci i fakt, že jsme ještě nezakopali její placentu. Jak moc vážně to myslel, nevím. Ono taky hledat důvody pro rakovinu taky není úplně přínosné, ale je to přirozené.)

Vždycky jsem si říkala, čím to je, že Balijci i mnozí jiní Indonésané často působí dojmem vnitřního klidu. Jako by měli v sobě čisto, pořádek a řád. Možná jen vůbec nepochybují o své kultuře a přináležitosti k náboženství a národu. Napadá mě ale, že to může být i tím, že jsou propojení se svým prenatálním životem. Nevystrčili ho ze svého života, je neustále jejich součástí, jsou tudíž celiství. (Mimochodem třeba v Bhútánu se věk člověka počítá od jeho početí.)

Uvědomuji si, že pro mnoho lidí téma placenty, ale i duly u porodu spadá do přihrádky děsný ezo. I ve mně to dříve rozehrávalo strunku nepochopení a udivení, a představa, že sahám na placentu mi ještě v druhém těhotenství připadala odpudivá. Nicméně obě skutečnosti mi přišly do života vlastně samy. Kdybych byla měla stabilní, vyrovnaný vztah, asi by mi stačil u porodu partner, a placentu bych patrně nechala v porodnici, protože se to tak dělá.

Ale ve chvíli, kdy jsem vlítla do vztahu s o 10 let mladším Balijcem a po dvou měsících přišla do jináče, všechno se začalo převracet a usazovat na jiném místě. Byl to pád na dno, který dlouho vypadal jako peklo na zemi, ale věděla jsem, že když se to podaří, přijde mnoho dobrého. Mám díky němu dvě nádherné děti, ale taky možnost zkoumat mně naprosto vzdálenou kulturu, a snáz tak můžu odhlédnout od té své a z obou si vybrat, co ve svém životě chci.