Život 

v objetí Indonésie

Můj život je propojen s Indonésií – s tou částí planety Země, která je roztroušena po více než 17 tisících ostrovech okolo rovníku.

Studovala jsem tam a cestovala, z Jávy vozím batiky, vystudovala jsem indonesistiku na FF UK. Osud můj život spojil s Indonésií i skrz rodinu, a tak denně jídám úžasné balijské dobroty a těším se se svými česko-balijskými dcerami.

Život je krásný, voní hřebíčkem a citronovou trávou, na cestu mi šumí moře a hraje gamelan… ha ha, do pohádky to mám hodně daleko.

Přijde chvíle, kdy je třeba začít od nuly. 

Od pocitu, že tohle mi dává smysl.

Někdy člověk dělá věci proto, že se to prostě tak dělá. Studovala jsem peďák, pracovala jsem jako průvodkyně po Praze a jako copywriterka, cestovala jsem si po světě a měla dlouholetý vztah a všechno bylo fajn. Byly to doby, kdy jsem dělala spoustu věcí, byla aktivní a v jednom kole, usměvavá a možná i úspěšná. Ale chybělo mi něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Pak jednou nazrál čas poslechnout to cosi v sobě a začít dělat věci jinak — s pocitem, že jsou správné pro mě, i když ne vždycky logické. 

Taková rozhodnutí a) nikdo nechápe, b) musíte udělat, i když víte, že to bude hodně bolet. Vydala jsem se tedy na cestu do daleka, do neznáma, do temna vlastní povahy a duše, do života mnohdy „z ruky do huby“ a najít to svoje. Byly to dlouhé roky hledání, bezcílného cestování, často plné pocitů absolutní bezradnosti a života na dluh, finanční a energetický. Zvenčí se mohlo zdát, že jsem sešla z cesty. Ale já jsem moc dobře věděla, že jsem správně tam, kde jsem. 

Že je mi Indonésie nějak souzená, mi řekla intuice, ještě než jsem tam poprvé jela v roce 2008. Byl to jen můj pocit a zdál se mi trochu trapný — vždyť se mi to vůbec nehodilo, měla jsem přece všechno. Jenže touha pomalu rostla, a tak jsem se v roce 2012 přihlásila na stipendium Darmasiswa a akademický rok 2013–2014 jsem strávila na Jávě, učila se indonéštinu a hledala stopy básníka Konstantina Biebla. Byla to krása, ale pořád jsem cítila, že jsem teprve kdesi na začátku.

Co rok, to začátek

Vracela jsem se pak do svého druhého domova a kvůli mým výjezdům do Indonésie mi krachlo několik vztahů. Nikdo jaksi nechápal, co mě tam táhne. I máma s tátou si mysleli, že je to nějaké přechodné období a že se „zklidním“. Ale sílilo to. Z průvodkyně Prahou se stala průvodkyně po Indonésii, hlavně po Jávě. Celkem jsem v Indonésii strávila přes dva roky života během devíti zásadních cest.

V roce 2015 jsem začala vozit batiky a představovat je lidem v Česku, 2016 jsem nastoupila do prváku indonesistiky na FF UK, abych si rozšířila obzory o Indonésii a jihovýchodní Asii. Myslela jsem si tehdy, že to už je TO moje spojení s Indonésií, že už jsem TAM a plním si svůj sen. Jenže...

V létě 2017 jsem začala pracovat v indonéské restauraci, kde jsem si povídala s hosty o mé milované Indonésii, zatímco oni se rozhodovali, kterou dobrotu si dají. Nesmírně mě to bavilo. Na začátku roku 2018 jsem začla randit s milým mladým balijským kuchařem. Týž rok se nám narodila první dcera. V květnu 2021 druhá. Nevypadá to, že by moje cesta vedla jinudy než přes tropické souostroví na rovníku.

Zajímavý život v multi-kulti vztahu?

Ano, ale... ON je o deset let mladší než já, pochází z kultury, která snad nemůže být odlišnější od mé, navíc mně dosud trochu nesympatická, příliš zprofanovaná. Na rozdíl od tisíců Čechů, mně neučarovalo Bali, ale zbytek Indonésie. Ale co už.

V naší garsonce se melou kultury, povahy, generace. A čtyři jazyky. Ze začátku jsem ho proklínala, protože právě svou jinakostí narážel na moje stereotypy, které se mi nechtělo opouštět. Strašně mě štval a hádali jsme se skoro pořád. Nerozuměli jsme si v ničem, přesto jsme museli kráčet vedle sebe a nepustit se. V roce 2019 diagnostikovali naší dceři Ayu nádor ledviny a 2020 jsme procházeli její několikaměsíční chemoterapií. Život nám ukazuje svou křehkost i barevnost. A je jedno, jaké jsme národnosti, všichni se musíme popasovat s vlastními strachy a omezeními.

Teprve teď, po čtyřech letech, cítím vděčnost za to, že se Gede doslova vřítil do mého života a udělal v něm úplně jiný pořádek. Ten však nespočívá v povrchní lehkosti indonéského života, která se zdá zpočátku cestovatelům tak okouzlující. Naopak, všechny tyhle iluze mě musely opustit, protože musím čelit každodenní realitě života s cizincem z opačné polokoule. Cítím se díky tomu ale mnohem uzeměnější a silnější než kdy dřív. Nedělám si iluze ani o tom, že je tento proces u konce. Přestože se stále často dohadujeme a nerozumíme si, vím, že jsme spolu správně.

A tak o tom píšu...

Mám vnitřní potřebu ventilovat to, co cítím a prožívám, skrz text. Už jako dítě jsem psala knihu. Nedokončila jsem ji, ale psala jsem si dál deník. Pak jsem na gymnáziu z nějakého důvodu měla trojky čtyřky ze slohů a konflikt s profesorkou češtiny. Druhé čtyři roky gymplu jsme ale měli jinou, milou a lidskou profesorku, a tak se stalo, že jsem nakonec čestinu šla sama studovat na peďák. Nakonec jsem nějakou dobu sama profesorkou češtiny byla. 

Když jsem začala víc cestovat, objevila jsem kouzlo a svobodu blogování. Prostor, kde se můžu vyjádřit k tomu, co zažívám na cestě, a tím z toho cestování mít ještě větší radost. Po mnoha letech a sedmi různých blozích jsem se rozhodla pro stránku s vlastní doménou a cestu on-line podnikání. Je to jako nové, neprobádané dobrodružství svobody. Držte mi palce!

Batik byl vždy se mnou

První krásnou látku jsem si koupila krátce po příjezdu do Indonésie v roce 2008 na pláži ostrůvku Gili Meno. Od té doby mě doprovázel modrobílý pruh látky na dalších výletech po světě. Byl v Argentině, Bolívii, Srbsku, Makedonii i v Norsku, ale v šedi pražských dní jsem na něj postupně zapomněla. 

Pak jsem během studií na Jávě dostala jeden zelený s kosočtverci k narozeninám od mé polské kamarádky Joanny. Splynul se mnou, jako by byl mou součástí. Stal se prostěradlem, ručníkem, utěrkou na slzy, šátkem, přehozem, sukní, šaty, kalhotami, taškou i piknikovým ubrusem, vždycky tak, jak jsem ho potřebovala. S Joannou jsme pak projely několik měst, kde se batik vyrábí — je to tradiční technika dekorace látky voskem zapsaná na seznam UNESCO, fascinující proces vyžadující velkou zručnost a trpělivost. 

Látka na první pohled

V roce 2015 jsem se vrátila na Jávu, protože v Praze nešlo vydržet (Indonésie vás někdy pohltí docela, nejsem rozhodně jediná). Pamatuju si, jak jsem ležela doma v Yogyakartě na posteli, nemocná a totálně zesláblá tím, jak jsem nevěděla kudy kam ve svém životě. Jen pár batiků, které jsem měla na dosah a na dohled mi říkalo, co je moje radost — mít po ruce tyhle jedinečné látky a používat je.

Toužila jsem propojit svůj život s Indonésií, a tak se zrodil plán nějaké batiky nakoupit a představit lidem v Česku ideu toho, že mít svůj osobní batik a využívat ho na různé způsoby je prostě skvělé. A tak se zrodil můj projekt BATIK HATI.

Nespasí to svět, ale mě nesmírně blaží pocit, když vidím, jak se (většinou) ženy probírají látkami a jsou v sedmém nebi a pak sáhnou po té první, kterou vzaly do ruky, a odnášejí si ji jako poklad. Navíc jak září, když se vidí v zrcadle, když se jim povedlo uvázat si šaty s kapsou. A za půl roku mi přijde fotka z dovolené: Krásná žena s batikem kolem ramen a za ní božský výhled. „Podívej, jak jsme se měli!“

Začala jsem organizovat akce a lidem představovat batik. Postupně se batiky staly součástí mých přednášek o Jávě, Indonésii a Konstantinu Bieblovi a kulturní fenomén batiku se stal i tématem mé bakalářské práce. Největší radost ale mám, když si můj milý Balijec vytáhne jeden z mých javánských batiků ze skříně proto, aby si ho obmotal jako sarong a šel se pomodlit k malému chrámku, který máme doma.

Srdeční záležitost

Kam až se mi Indonésie dostala do života, by mě před deseti lety absolutně nenapadlo. A batik jako jeden ze symbolů celé Indonésie už od sebe neodpářu nikdy. Proto jsem vybrala název Batik Hati, HATI totiž indonésky znamená ❤️, srdce.

Stále používám všechny svoje batiky. A ten zelený už je napořád součástí mě. Když jsem musela nechat roční dcerku po operaci na JIPce přes noc samotnou, zastupoval mě tam. Byl s námi celou dobu v nemocnici jako prostěradlo i hadr na utření čehokoliv, je se mnou, kdykoliv se potřebuju uklidnit a uzemnit. Mít svůj batik je něco jako mít parťáka na cestu.

Láska prochází kuchyní

Kdybyste se zeptali mých dlouholetých přátel, řekli by vám, že můj plán mít kavárnu má kořeny už někde v období, kdy jsme řádili po hospodách, kavárnách a čajovnách. Důležitý fakt na tomto plánu byl, že to musí být místo, kde se setkávají lidi a poznávají se noví přátelé. Časem – jak se mi tříbil vztah k Indonésii – se z toho vyvinul nápad na indonéskou kavárnu, později konkrétně na Warung Jawa. S tím jsem šla dokonce do konkurzu na pronájem jednoho moc parádního prostoru v Holešovicích. Ale vybrali někoho jiného – naštěstí.

Záhy po tom konkurzu jsem totiž otěhotněla a můj život se začal směřovat ještě o kus dál na východ, na ostrov Bali. Na ten ostrov, kam jsem si jela vždycky spíš odpočinout, protože tam byly pěkné hotely. Na ostrov, který je nazýván Pulau Dewata, ostrov bohů, který mnoho (nejen) Čechů už objevilo a mnoho se jich tam taky přestěhovalo. Mně to ale bylo vždycky dost vzdálené a těžko jsem se smiřovala s tím, že tenhle ostrov všemi vynášený do nebe bude nějak víc součástí mého života. Chtěla jsem být jiná a svá, proto jsem se tolik upínala k Jávě. Až teď mi dochází, že je to úplně jedno. Naopak spatřuju výhodu v tom, že na Jávě mi velmi často někdo vnucoval její majoritní náboženství (islám), zatímco na Bali je, zdá se, moje náboženství každému šumafuk.

Neoddělitelnou součástí javánské i balijské kultury je jídlo. Balijské snad o to víc, že jídlo je úzce spojeno s náboženstvím. No a když jsem začla pracovat v indonéské restauraci s Balijci, začla jsem to vnímat. Když jsem pak začala žít s Gedem, ukázalo se, že i on by rád měl warung, kde by vařil pro lidi. Ještě když jsem byla poprvé těhotná, zúčastnili jsme se se svým stánkem s jídlem a batiky festivalu Zažít město jinak. Od té doby čas od času někde stánek máme. Když jsme byli během prvního tuhého lockdownu na chalupě, pořídili jsme si foodtruck. Bude to potřebovat ještě mnoho úprav a zařizování, ale určitě to bude, warung BALI GADO-GADO!