K Indonésii jsem se dostala trochu náhodou v roce 2008, v době, kdy jsem studovala na Pedagogické fakultě češtinu a dějepis a nevěděla vůbec, co si se sebou počnu. Tehdy jsem se stala součástí výpravy na Jávu skupiny nadšenců pro parní stroje a lokomotivy. Našla jsem si básníka Konstantina Biebla a začala jsem se pídit na Jávě po jeho stopách, což je koníček, který se mě drží pořád.

Od té doby jsem se Indonésie už nepustila. Nakonec jsem odjela na akademický rok 2013–14 do Semarangu studovat indonéštinu na program Darmasiswa, načež jsem se do Indonésie potřebovala pořád vracet a vždycky jsem si pro to našla spoustu důvodů: ukazovat kamarádům Jávu a další ostrovy, potulovat se na skútru mezi rýžovými poli a nasávat gumový čas. Mezi lety 2015 a 2017 jsem tam nakonec byla ještě šestkrát.

Když jsem jednou přemýšlela, jak bych ještě ten svůj život s Indonésií propojila, napadlo mě, že budu představovat lidem v Česku batik, ty krásné a praktické látky, které jsem sama používala na mnoho různých způsobů. A tak se zrodil v roce 2015 můj projekt Batik Hati – Látka na první pohled. 

V době, kdy už jsem studovala obor svých snů, Indonesistiku na Filozofické fakultě UK, jsem měla brigádu v indonéské restauraci. Roznášela jsem hostům jídlo, které uvařili milí mladí Indonésané. Jeden z nich, Gede z Bali, se později stal mým manželem. Příběh je to na knihu, zatím jen něco utrousím v článcích na blogu, třeba jak jsme zápasili, když jsme žili v garsonce. Naštěstí už bydlíme v domě, který jsme postavili na vesnici u lesa.

Vzali jsme se, až když jsme měli dvě děti. Doufám, že na naši svatbu v Dačicích hned tak někdo nezapomene. Byla to úžasná česko-indonéská party. A víte co? Ten můj ženich pro všechny na té svatbě navařil. Vypadá to na exotickou pohádku, ale rozhodně si nedělejte iluze. Mezikulturní soužití je hlavně ze začátku tak náročné, jako kdybyste žili ještě další život. A málokterá kultura je od té české tak vzdálená jako ta balijská. 

Po pěti letech doma s dětmi byl čas si najít práci, takovou, která by byla ušita mně na míru. A hele, ona existuje a přišla ke mně sama. Na podzim 2023 jsem se stala součástí HR projektu v plzeňské Škodovce, která se rozhodla zaměstnat několik stovek mladých studentů z Indonésie. Ani jsem se nenadála a tlumočila jsem ve svářečské škole a řešila jsem obdobné věci jako před pár lety mému manželovi. Byl to rok napěchovaný zkušenostmi a poznáním. Všimla jsem si taky, jak je naše společnost stále ještě xenofobní a rasistická.

A tady se dostávám k tomu, co považuji za smysl své práce. Chci ukazovat lidem nejen to, že Indonésie je krásná a zajímavá a že stojí za návštěvu, ale že díky kontaktu s její odlišností a přijetím rozdílů jako přirozené součásti světa můžeme všichni žít lepší a pravdivější život.