Že celá rodina bytostně toužíme jet do Indonésie, bylo jasné jak facka. Otázka byla kdy a jak. Cítila jsem už ukrutnou potřebu jet, tak jsem si v plánu na letošní rok nakreslila naši rodinu a balijský chrám. „Je to šílený, ale šíleně to chci,“ říkala jsem si. Mezi tou nakreslenou chvílí a onou představou byl milión a jeden krok, které musí být navíc požehnány shora, aby všechno klaplo.
A pak přišel moment, kdy jsem dočetla aktuální zpravodajství z Ukrajiny a cítila jsem se na dně, vyčerpaná, smutná, bezmocná. Musela jsem se rozhodnout. Buď zůstanu doma a budu se trápit válkou a třeba i nějak pomůžu, co bude v mých silách, nebo jdu do toho a vrhnu se naplno do té naší cesty. A vykročila jsem. Díky tomu frmolu jsem nestíhala sledovat zprávy, takže se mi výrazně ulevilo. A navíc – pomáhat se mi bude líp, když budu mít radost ze splněného snu. Ono to asi bude ještě nějakou dobu potřeba.
Důvodů pro cestu bylo mnoho: 1. ukrutně se nám po Indonésii stýskalo, 2. chtěla jsem, aby moje holčičky poznaly svou druhou rodinu, 3. potřebovali jsme jako rodina společné zážitky, 4. bylo nezbytně nutné, abychom si odpočinuli po opravdu vydatných společných letech a zjistili, jestli spolu dokážeme vůbec cestovat, 5. potřebujeme superlegalizovat jeho dokumenty. Krůček za krůčkem jsem nás na cestu připravovala, abychom pak mohli všechno rychle zařídit. A tak se stalo, že Gede dostal dovolenou, což spustilo lavinu úkonů, na jejichž konci jsme byli my čtyři na letišti Václava Havla ve frontě u odbavení Qatar Airways. Naštěstí včas, ještěže bydlíme na dohled.
„Vaše PCR testy jsou o deset minut starší, než je povoleno, já vás do letadla takhle nemůžu vzít. Buďto si přehodíte let na jindy, nebo si uděláte všichni čtyři rychlotesty tady na letišti, jeden za 7500.“ A dál se s námi nikdo nebavil, dokud jsme nepřinesli papíry s výsledky. Nutno dodat, že přehození letu by bylo jen o půlku levnější, navíc se dvěma přestupy a kdoví jak bychom seděli. Navíc když je rodina už komplet vypravená, není radno měnit plán. Když si máš plnit sen, něco to holt stojí, brala jsem to jako zkoušku našeho odhodlání. Obstáli jsme a za ani ne 20 hodin jsme už dosedli v Denpasaru.
Byla jsem celou cestu naprosto vyčerpaná, ale zároveň natěšená a nervózní, dojatá a vnitřně uplakaná samou radostí. Já vím, zní to asi dětinsky, ale když jsem naposledy Indonésii opouštěla, tak jsem byla svobodná dobrodružka, nadšená studentka indonesistiky a prodejkyně batiků a trochu švihlá milovnice Jávy a Gede byl pro mě kolega z práce, který vařil výborné smažené nudle. Po pouhých 4 a půl letech jsem tu se dvěma česko-balijskými holčičkami a za sebou mám drsný rozjezd exotického svazku s o 10 let mladším mužem, jehož jsem vůbec neznala, a celou tu anabázi s nádorem a chemoterapií Ayunky.
A uznala tak i prozřetelnost. Byli jsme první let Qatar Airways na Bali po dvou letech dlouhé turistické pauzy, která ostrov naprosto paralyzovala. Vítali nás tudíž vodní slavobránou a pak nám kynula celá dlouhá řada nadšených slavnostně oděných lidí. A dostali jsme dortík. Pak ještě následovala celá řada úkonů včetně dalších PCR testů a mohli jsme ven. Přála bych vám to zažít, celou tu euforii, když jsem ucítila zas ten známý vlhký vzduch, uslyšela proudit motorky, uviděla první Indomaret a ochutnala svou oblíbenou zmrzlinu Hula-hula z mungo fazolek, tentokrát ale s Ayunkou.
Ještě ten večer jsme se setkali s rodinou, kterou já jsem znala jen z videocallů a Gede naposledy viděl před třemi lety, když sem přijel pohřbít tatínka. Večer plný emocí a veliké, veliké radosti. Tak jako následující den, kdy jsme byli všichni na pláži a začínalo se to všechno dít.
Už je to přes týden, během něhož jsem stihla dospat ty hodiny nočního zařizování, mailování a úpravy krátkého eBooku Indonésie na pět, který jsem vypustila do světa ráno před odletem, opustily mě už ty vypjaté emoce a zůstala čirá radost. Navštívili jsme jeho rodnou vesnici na balijský svátek Pagerwesi, navštívili jsme pláž Lovina a kvůli dešti jsme tam zůstali přes noc, takže jsme ráno mohli jet pozdravit hejno delfínů, a zvládli jsme taky celý den prozevlovat doma, když pršelo.
Ayunka je tu jako ryba ve vodě a Lalitka jakbysmet. Já nabírám síly a nechávám babičku, tetu a strejdu (je jim 12 a 13 let), aby si holčičky užili. Jsou to krásné a silné chvíle. Jak se cítíš na Bali? Ptal se mě dneska Gede. Nedokázala jsem říct nic než: Úplně normálně, jako bych tu odjakživa byla.
Ukázalo se, že jsem přípravu lehce podcenila nejen v PCR testech. Zapomněla jsem například vzít Fenistil Gel a Ayu je pěkně poštípaná, takže budu zkoušet nějaký místní preparát. A taky jsem se nepřipravila na to, že může být problém tu aktivovat místní simkartu. To se totiž mělo už na letišti nebo hned po příletu, což jsem si nezjistila. A tak pořád nemáme internet a z mého plánu sdílet odsud videa na Instagramu a Facebooku je akorát spousta nahraných a nezveřejněných. Jediné, co je jakž takž aktuální, jsou stories a album na Google photos, které udržuju, když mi strejda Bayu nasdílí hotspot. A tak máme doma úplně novou situaci. Bez internetu buď něco společně děláme, nebo spíme. Začíná se mi to zamlouvat.
„Hle, jak se mstí snění, když se plní,“ napsal kdysi Konstantin Biebl, když si splnil svůj sen vyrazit na dalekou Jávu. Často si na to vzpomenu a říkám si, co tím vlastně myslel. Možná měl na mysli ty zkoušky, které nás mají „ověřit“, jestli to myslíme vážně. Já jsem ale dospěla k tomuto závěru: Když si plníš sny, hlavně ty opravdu hluboko uložené, vytváříš tím obrovský balík dobra. Pokračuj v tom.
Občas posílám e-mail, co je tady nového.