O předcích a nemocnicích

Vnímám tohle období jako příležitost spojit se se svou minulostí. Se svými předky. Připadá mi fajn jim občas poděkovat za to všechno, co po nich máme. Třeba zrovna dneska, na dušičky.

A pak zas něco z nemocnice: Jak se nezbláznit ze strachu a z nedokonalosti? Z toho, když je toho na vás moc? Nemoc mých dětí je vždycky trochu moje. I já se musím uzdravit. A všechno to spolu souvisí.

Toť jen něco málo z toho, o čem jsem si tu dneska 20 minut povídala.

(Audioblogy jsem začala dělat v době, kdy jsem měla malou Ayunku a nestíhala jsem psát, ale pořád se mi honilo hlavou něco, co jsem chtěla sdílet. Je to neučesané povídání, kterým si ulevím od myšlenek a můžu jít dál.)