Jak hluboko je dno mateřství

Rodičovství otvírá dveře, do kterých bychom někdy raději nevstoupili. Teď já otvírám dveře vám, abyste nakoukli do mého života. Třeba se v některých momentech taky najdete. Překlopila jsem se do nové fáze, odkud se mi na období s úplně malými dětmi kouká s pocitem určité milosti. Milost uděluji sobě a ostatním protivným matkám amnestii.

Byl krásný zářijový víkend a my čtyři vesničani od Nymburka, Gede, já, Ayu a Lali jsme byli na rodinném výletě v Praze. Sedíme si tak na lavičce na Střeláku a tu kolem prochází rychlým krokem matka, za ní klopýtá plačící asi 3letá dcerka. Matka je neurvalá, na dítě štěká a to se snaží, aby získalo její pozornost a aby vydyndalo alespoň špetku lásky. Ona se na něj nějakého důvodu nebetyčně zlobí a nebojí se použít silné mateřské zbraně: křik, obviňování a nezájem.

Ayu: To je ale zlá maminka!

Já: Ayunko, my nevíme, co se stalo a jak se ta maminka cítí. Asi ne moc dobře, možná je unavená, má velikánský starosti, strach a třeba to ani jinak neumí a neví si rady. Určitě má svoje dítě moc ráda. Někdy to my mámy děláme i takhle blbě. Ale pak vás, děti, zase obejmeme a milujeme.

Cože? To jsem fakt řekla? Není ta matka přece jenom strašná ženská, která kazí život té malé? Jo, něco se se mnou stalo. Mám pro ni pochopení.

Objala jsem svoje holčičky, protože já jsem zrovna v takovém rauši nebyla. Poprvé se stalo, že jsem k mamince, která zrovna nemá svou silnou chvilku na veřejnosti, necítila žádnou zášť. Jen soucit.

Od dob, kdy jsem měla jedno malé dítě, které bylo naprosto dokonalé a byla jsem s ním zcela propojená, uběhlo mnoho vody. Za pět let jsme prošli nějaký čas s rakovinou, s lockdowny, s druhým těhotenstvím a ukončováním kojení (což bylo tak brutální jako jeho začátek), narodila se druhá dcera a nastalo další peklo, protože ta první si nemohla zvyknout asi tak rok.

Bydleli jsme v garsonce ve čtyřech, partner neustále naštvanej, střety našich vzdálených kultur, cestovali jsme do Indonésie a měli jsme svatbu a taky to všechno kolem stavby baráku… To všechno se odrazilo na nervech maminky Ayunky a Lalitky, která si prožila mnoho podobných slabých chvil jako ta paní na Střeláku, proto by ji nejradši objala a řekla: jak já ti rozumím!

Údolí temna

Nejsem nijak hrdá na to, že mnohdy nezvládám být respektující máma, že od dětí potřebuju často utéct, a když to neudělám, jsem protivná. Stydím se za to, když se přistihnu, jak obdivuju Bingova Flopa – i když ta jeho trpělivost a klid jsou někdy až k vzteku! Když je člověk v jednom kole domácích povinností a mnoha dalších zařizování, tak se snadno vyčerpá. Na vztek, bezmoc a frustraci se pak nabalují ještě výčitky, že toto vůbec cítím.

Někdy jsou to vážně bezvýchodné situace. A není po ruce hned les, kam můžu jít sama na procházku. Není po ruce hned babička ochotná zaskočit, když jsem na dně. Někdy není v mé kapacitě si vůbec říct ani uvědomit, co vlastně potřebuju. Když pak přijde dítě s nějakým šíleným požadavkem, může přijít i pocit, že snad bojuju o přežití.

Abych přijala sebe sama a to, jakým způsobem jsem se zhostila mateřské role, musela jsem přijmout to, že každá máma má ráda svoje děti tak, jak to zrovna v tu chvíli umí. I já! Zjistila jsem taky, že takovou tu bezmeznou a všemi opěvovanou mateřskou lásku nemusím pociťovat každou vteřinu, minutu ba ani hodinu. Že je v pořádku cítit vztek a bezmoc a taky úlevu, když konečně usnou. Důležité je, aby ten základní pocit, do něhož se vracíme, byl k dětem přátelský a láskyplný, a to naštěstí splňuju.

Hloubka dna, na které si jako maminky někdy sáhneme, je myslím přímo úměrná únavě a počtu poházených věcí na podlaze každý večer, které se násobí počtem hádek s partnerem. Bohužel všechny důvody, které vedou nás, zoufalé protivné mámy k tomu, abychom se chovaly blbě, se stávají často výmluvami, že nemůžeme vzít svůj život do vlastních rukou. A na začátku toho stojí přijetí toho, jaká jsem máma právě teď.

Soucítím se všemi maminkami, které se často cítí ztracené a podlehnou pak démonu dominance a agrese, protože to je v tu chvíli jediné, na co mají sílu. Respektující výchova je úžasná a je důležité se o ní učit, naši rodiče taky dělali jen to, co znali a uměli, a nemůžeme svoje pocity a neúspěchy svádět na ně. To, že zrovna nejsem schopná být trpělivá a respektující máma, by mě nemělo posílat do pekla. Jen si musím uvědomit, že je to cesta, proces a učení. A jede se dál.

Je zvláštní jak z té dálky se všechno menší zdá, i ten strach, co ve mně vládnul, je teď jen loutka bezmocná… zpívá Elsa. Jaká pravda! Když jsme v něčem namočení až po uši, těžko se o tom píše z nadhledu. Kolikrát jsem během pěti let, co jsem máma, chtěla něco psát o mateřství. Ale zatím jsem jen prožívala jeho různé podoby. Dokážu se na to podívat jinak až teď, kdy jsem pracovně mimo domov. V zájmu rodiny i sebe sama jsem přijala práci, která vyžaduje, abych jezdila často do Plzně.

Pracuju a je to veliká úleva, i když cítím taky obří smutek a stesk, když nejsem s dětmi. Ale pak taky velkou vděčnost a radost, když jsme jako rodina pohromadě. Dřív jsem nechápala mámy, které mají malé děti, ale pracují a s dětmi tolik nejsou. Rozumím už i jim.

Most přes temné hloubky

Na hlaváku chodívám kolem památníku rozloučení dětí, které odvezl Nicholas Winton před válkou, a zachránil jim tak životy. Rodiče posadili děti do vlaku a nikdy už je neviděli. Sami zahynuli v koncentrácích…

Vnímám teď ten příběh každou buňkou a nemůžu se ubránit slzám, kdykoliv procházím kolem. Je to památník hloubky mateřské lásky, která překoná všechna údolí a nakonec je to ona, která zůstane, překlene všechny temnoty emocí a září do daleka.