Dvě kultury vs. spánek

Byly doby, kdy jsem jezdila po Indonésii, pozorovala lidi a na všechno jsem si říkala aha, tak takoví jsou Indonésani! Je to fáze, v níž jsme po nějakou dobu všichni, než nám více či méně dojde, že je stejně každý úplně jiný a paušalizovat nemá smysl. I když – pro pochopení širších souvislostí to určitě smysl má.

Je pár vlastností, které spojují opravdu mnoho Indonésanů. Jedna z nich je láskyplný vztah k dětem a ta druhá věc je, že Indonésani dokážou usnout a spát i v poměrně hlučném prostředí. Možná spolu tyto dva jevy tolik nesouvisí, ale můžou se protnout. Třeba když vychováváte děti s Indonésanem a máte k dispozici velkou, ale opravdu jen jednu místnost.

Do hluku vrůst

Když spí miminko, je to pro nás Čechy skoro svátost. Musí se našlapovat potichoučku, nikdo nesmí ceknout a běda tomu, kdo dítě vzbudí. Však si vybavte, jaké cavyky se kolem toho nadělají. V Indonésii se s tím nikdo nepáře, dítě prostě spí v prostředí, které si žije svým životem, a rodiče je od něj neoddělují, aby mělo ten svůj klídek. A to v zemi, kde hlučí motorky a auta, hulákají muezíni, kokrhají kohouti, sousedky na sebe pokřikují, děti vřískají, případně někdo pouští muziku.

Zde si můžete doplnit vlastní zkušenost s indonéským hlukem.

———–      Že by taky hotel vedle mešity?     ———–

My jsme měli vedle koleje v Semarangu venkovní cvičiště, kde každé ráno před sedmou počítali do amplionu do rytmu při cvičení. Stačilo půl roku a ještě teď, po devíti letech mi to zní v hlavě občas při chůzi: satu dua tiga empat lima enam tujuh delapan.

Když mi děti usnou, snažím se o maximální ticho. Zato Gede se s tím nepáře a hraje si tu svou online hru, u čehož docela normálně mluví tou svojí kasar balijštinou a vůbec ho nezajímá, že to může holky probudit. Kde je ten láskyplný přístup k dětem? Jsem z toho naprosto šílená, takže k tomu jeho hluku přibude můj z toho, jak ho pořád upozorňuju, aby byl zticha. No a ten, kdo vnímá energie, by mi jistě řekl, že mnohem větší škodu nadělám já tím, jaký dusno z toho je, což se mimo jiné projeví i tak, že když už se Lalita vzbudí (Ayu už spí docela indonésky), můžu za to většinou já. Ano, některé večery jsou opravdu nepovedené.

Kde končí povaha a začíná kultura?

Když jsem s Gedem začínala žít, vůbec jsem ho neznala – a rovnou jsem řešila těhotenství a děti. Měli jsme tolik konfliktů, že nebyl den bez aspoň jedné hádky. Teprve postupně jsme se naučili více komunikovat a spoustu věcí neřešit. Často se ztrácím v tom, co je vlastně jeho povaha a co je ta jeho tolik odlišná balijská kultura. Zatím ji moc neznám, dosud jsme na Bali společně nebyli a žít s někým je něco jiného než cestovat po jeho zemi a užívat si jejích příjemných stránek.

Tu hranici mezi povahou a kulturou asi neznám doteď a někdy si říkám, že je to možná úplně jedno. Ale v případě výše popsaného problému s hlukem je to celkem exemplární a až včera mi došlo, že tento náš konflikt je docela normálně kulturní. Celou dobu jsem si říkala, že on je docela normální neomalenec a sobec, ale můžu to brát tak, že vychovává děti k tomu, aby spaly za všech okolností. Já zase chci, aby spaly klidně a v tichu. Kdo má pravdu? Oba dva jednáme v souladu s tím, jak to máme zažité ze své kultury.

Správně může být obojí.

Důležité je uhrát ty situace v takových energiích, aby zůstaly v rovnováze. Takže mu příště jen hezky řeknu: Miláčku, chápu, že chceš vychovat naše děti k tomu, aby spaly tvrdě i v hlučnějším prostředí, ale já nechci, aby se holky probudily. Budu ráda, když budeš víc potichu. Že mě to ještě nenapadlo! Nojo, jsme holt lidi a ve víru komunikace často jen něco vyštěkneme, protože nejsme v zenovém klidu a radosti jako teď, když mi tu spí všichni tři a já můžu svobodně psát a zamýšlet se nad našimi žabomyšími válkami s trochou nadhledu.

Tak mě napadá, že to naše soužití je vlastně docela alchymie. Ale já věřím, že proměnit kámen ve zlato prostě jde a že už se to děje. Třeba tak, že už víme, že přijde chvíle, kdy vyměníme garsonku za domek na kraji lesa.