Když se ohlédnu třeba do roku 2015 nebo 2016, kdy jsem jezdila do Indonésie, rozjížděla jsem svůj projekt Batik Hati a začínala jsem studovat indonesistiku, vzpomínám si, že jedna část mě si myslela, že to pravé štěstí už má. V nitru jsem ale cítila hluboký smutek, bezradnost a touhu po naplnění života něčím skutečným. Milovala jsem Indonésii, psala jsem o ní články, myslela jsem si, jak tomu všemu rozumím. Do chvíle, než jsem začala žít s Indonésanem.

V lednu 2018 jsem začala randit s mladým kuchařem z Bali. Bylo to okouzlující, vášnivé a divoké zamilování. Skoro jsem ho neznala. Řekl mi, že je mu 25. Teprve později jsem v jeho dokumentech zjistila, že si tři roky přidal, pacholek jeden 🙂 Takže mám o deset let mladšího partnera a tehdy mu bylo pouhých 22 let, v Česku byl teprve krátce. Jmenuje se Gede, to znamená, že je prvorozený. Přijel sem pracovat a posílat peníze domů mamince a třem mladším sourozencům. Otěhotněla jsem po dvou měsících. V den výročí prvního rande bylo naší první dceři měsíc a den.

K našemu svazku Češky a Balijce, příslušníků dvou kultur, které snad nemůžou být odlišnější, se přidaly těhotenské a poporodní hormony, další stresy zvenčí a naše hádky byly ještě intenzivnější. Ano, oba jsme výbušné povahy, oba paličáci a svéhlavci, kteří si neberou servítky, takže naše konflikty byly opravdu drsné. Nebyla to snadná situace ani pro mě, ani pro něj, takže jsme zůstali spolu a upravovali život tak, aby těch konfliktů bylo míň a míň. Snažila jsem se mu víc rozumět a i on se snažil (i když o tom nemluví).

Když už jsem si myslela, že máme to nejhorší za sebou, dceři byl rok a už jsme byli trochu víc sžití, přišla do naší rodiny rakovina. Při náhodném vyšetření našli naší Ayunce nádor v ledvině. Následovala operace a chemoterapie, období, které vyčerpalo veškeré zásoby naší energie, trpělivosti a snahy. Když už jsem byla odhodlaná Gedeho opustit, přišel první tuhý lockdown a my tři jsme uvízli na naší chalupě na dva a půl měsíce. Tam začalo hluboké uzdravování nejen z těžké léčby, ale i ze všech těch stresů. Teprve když jsme měli čas být pospolu, chodit na procházky, společně jíst a vařit, tak se pomalu začalo ukazovat, že spolu chceme být. Tam, kam jsme tehdy chodili nejraději na procházky, jsme o 2,5 roku později měli svatbu.

Koupili jsme stánek, kde jednou budeme mít warung Bali Gado-Gado, a začali jsme hledat bydlení. Místo, kde bychom mohli začít nanovo, zakořenit spolu na novém místě. Našli jsme ho až za dva roky a nakonec jsme museli jeden domek zbourat, aby byl prostor pro ten náš. A přišla na svět druhá holčička, Lalitka, takže kráčíme tou naší česko-balijskou cestou ve čtyřech. V této sestavě jsme v roce 2022 konečně poprvé navštívili jeho domovinu, indonéský „ostrov bohů“ Bali.

Krátce nato jsme se konečně vzali a vězte, že na naši svatbu hned tak někdo nezapomene. Byla to úžasná česko-indonéská party, nejkrásnější den. A víte co? Ten můj ženich pro všechny na té svatbě navařil (společně se svědkem a dalšími pomocníky). Jsem na něj pyšná a vážně ho miluju! Vidíte, tohle bych pár let předtím rozhodně neřekla, jak jsem byla plná zášti z těch našich konfliktů. Všechno je totiž přechodné a vždycky se můžeme vydat cestou dobra a odpuštění.

Z každé fáze vztahu se vždycky něco naučím. Vím, že to nikdy nebude dokonalé, ale taky vím, že za tím už se neženu. Chci, aby se nám dobře žilo, ale každá hádka je nakonec příležitost něco zlepšit. Po 4,5 letech v garsonce jsme se přestěhovali do pronajatého domu hned vedle pozemku, kde se bude stavět ten náš. Tady nám konečně zase dorůstají křídla a já mám chuť vytroubit do světa, jak krásné je žít a jak možné to je i v takovém svazku, jako mám já – když člověk nerezignuje na svoje sny a na sebe sama.

Dnes cítím vděčnost za to, že se Gede doslova vřítil do mého života a udělal v něm úplně jiný pořádek. Ten však nespočívá v povrchní lehkosti indonéského života, která se zdá cestovatelům tak okouzlující. Naopak, všechny tyhle iluze mě musely opustit, protože musím čelit každodenní realitě života s cizincem z opačné polokoule. Třeba v tom, že veškeré zařizování a papírování je na mně. Cítím se díky tomu ale mnohem uzeměnější a silnější než kdy dřív. Nedělám si iluze ani o tom, že je tento proces u konce. 

Jsme spolu 5 let, máme dvě děti a zvládli jsme obě těhotenství, porod doma i v porodnici, moje poporodní deprese, cestu dětskou onkologií, svatbu, rodinnou cestu do Indonésie, hledání nemovitosti a nakonec rozhodnutí pro stavbu domu a stěhování na vesnici. Vlastně mi to připadá dost neuvěřitelné a jsem na nás hrdá, jak jsme se s tím vším popasovali. Plánů a snů máme ještě mnoho a vím, že jejich čas přijde vždycky v tu správnou chvíli. Je mi lehce a naplňuje mě štěstí, i když vím, že je a vždy bude mnoho oblastí života, na nichž musím pracovat a které chci změnit. Teď už totiž vím, že to jde a že to umím.

Často, když o nás vyprávím přátelům, dostávám otázky, jestli to nechci sepsat. A hele! Psaní mě baví nejvíc na světě, takže ano, už na tom pracuju! Bude se to jmenovat Různí, ale jednotní, což je překlad indonéského národního motta Bhinneka Tunggal Ika. A bude to brzy!