Momentka z parkoviště

Když jsem byla poprvé těhotná, setkávala jsem se samými příjemnými reakcemi. Byla jsem v jednom kole, sto kontaktů denně a všichni lidi milí. Měla jsem radost, jak mě pouštěli sednout v metru a později mně, když jsem nosila Ayunku v šátku, pomáhali, s čím se dalo. Měla jsem chuť vytroubit do světa, jak jsme kultivovaný národ.

Moje druhé bříško je už poměrně velké a já jsem většinu času doma. Vzhledem k naší covidové situaci jsem taky byla jediná, kdo mohl jít nakoupit, když lednice zela prázdnotou. Nutno dodat, že nákup až ke dveřím už byl fuč a bylo potřeba tentokrát nakoupit osobně. Jela jsem autem a učinila opravdu veliký nákup. S břichem se všechno dělá líp pomalu, tak jsem si dávala svoje tempo, přesto když už bylo všechno v taškách v košíku, jsem byla dost unavená. Jasné bylo jedno, ty tři těžké tašky musí přehodit do auta nějaký ochotný silák, co půjde zrovna kolem.

A jeden se hned zjevil. 

Já: „Dobrý den, mohl byste mi prosím pomoct se těmi taškami?“ (Významně si sahám na břicho.)
Silák: „No tak si je přendejte do auta.“ (Skoro se na mě utrhl a začal odcházet.)
Já: „Jenomže já jsem těhotná a už na to nemám sílu.“
Silák: „Od čeho máte manžela?“
Já: „Hlídá dítě.“
Silák udělal dva kroky, přehodil jakoby nic moje tři megatašky do kufru a pak prohlásil:
„Tak mu řekněte, že neunesete víc než rohlík.“ (Naštvaně)
Já: „Děkuju, jste moc milej.“ (Ironicky a nasupeně z jeho blbých keců.)

Nasedla jsem do auta a začlo to ve mně vřít. To jsem žádala tak moc? Tak takhle se lidi chovají k těhotným ženám? Takové nepochopení se skrývá za těmi rouškami v hlavách druhých? Takhle jsme od sebe odděleni? V těhotenství jsem dost citlivá a musím říct, že i taková blbost mě vlastně sebrala.

Chvíli sedím a rozdýchávám – nákup i toto podivné setkání. Vedle auta si něco v trávě zobe mně docela neznámý ptáček. Udělal mi radost, takhle na parkovišti u rušné silnice. 

Když pominu ezopřístup, že si za takové reakce můžu sama svým nastavením, že mám být víc vyklidněná a sluníčková (což když není přirozené, může vést tato přemrštěná snaha k mnohem hlubším propadům emocí), tak mě napadla super věc, která je zjevná na první pohled této situace a určitě napadla i mnohé čtenáře hned, jen já si k tomu docházím složitou cestou. 

O co mi vlastně šlo?
Abych měla nákup v autě a nemusela ho zvedat.
Mám, co jsem chtěla?
Ano. 

Takže mi kecy někoho, koho jsem v životě neviděla a už nikdy neuvidím (stejně bych ho nepoznala, když měl respirátor přes celý obličej), můžou být naprosto ukradený.

Mám nyní dvě možnosti.

Hořekovat nad stavem společnosti – co s námi udělaly lockdowny a jak jsou lidé nepříjemní jeden na druhého.
Nebo
Být vděčná za to, že nákup už nepotáhnu, protože „manžel“ ho vynese do bytu, a dělat si dál svoje věci.

Napadlo mě, že tyhle situace jsou parádní způsob, jak trochu máknout na sobě. Nikdo se nechceme lopotit s negativními emocemi a vždycky ty dvě možnosti máme. Takže, i když byl chlápek evidentně nechápající ignorant, nakonec pro mě udělal něco dobrého. Neznamená to, že mi bude připadat takový přístup k těhotným ženám v pořádku a že se s ním smířím.

Kdybych byla víc od rány, mohla jsem mu uštědřit přednášku o tom, jak to těhotné ženy mají. Mohla jsem být předem připravená na podobné reakce a brát to od začátku s humorem a nadhledem. Jenomže já ani jedno moc neumím. Co mi ale jde, je to, že si ze situací umím vzít to dobré a už se jimi nezabývat. Maximálně o nich napsat.

Existuje ještě další možnost, co dělat po nepovedených situacích, kterou občas praktikuju, aby ve mně nezůstával divný pocit. 

Přehraju si tu situaci znova v hlavě tak, jak bych si to představovala – hezky v klidu a s chladnou hlavou. Ne vždycky je člověk tak duchapřítomný, aby se v nenadálé situaci zachoval tak, aby žádný divný pocit nevznikl. Přehrávám si celý dialog pořád dokola, až jsem s tím spokojená. Co se stalo, už nevrátím, ale posílím se do dalších možných situací tím, že jsem si v duchu prožila, jak ta jedna proběhla podle mých představ.

Já: „Dobrý den, byl byste tak hodný a pomohl mi přendat tyto tři tašky z košíku do auta? Přecenila jsem svoje síly a už je neuzvednu.“
Silák: „Rád vám s tím pomůžu, ale vy byste se neměla vůbec namáhat. Nemohl jít na nákup váš manžel?“
Já: „Bohužel, situace v rodině je taková, že musím nakoupit já.“
Silák: „Vyřiďte manželovi, ať vám víc pomáhá, abyste nosila třeba jen rohlíky.“
Já: „Jste moc milej, děkuju za pomoc.“

Mysl je super hračka, s níž se dá dělat nepřeberně věcí. Kéž bychom ji využívali víc ve prospěch dobra.