Když je partner z Bali

V tomhle vyhroceném čase, kdy stačí otevřít internet, a už se na nás valí lavina naprosto protichůdných, často velice vyhrocených slov, mi pomáhá několik věcí. Zavřít počítač a neprokrastinovat na Facebooku. Zaměřit pozornost na svou práci. A taky sledovat mýho muže.

Když máte za parťáka Indonésana, znamená to, že je z vás rázem překladatel, tlumočník i sekretářka. Vyřizuju papírování a obvolávám úřady, vysvětluju položky na výplatnici, komunikuju s prodejci na Marketplace, vyplňuju formuláře. V současné době překládám autoškolu. Na jednu stranu mi přidělává práci, ale taky to umí skvěle odměnit vynikajícím jídlem. A taky tím, o čem chci dneska psát.

Existuje jedna úžasná věc, kterou miluju na Indonésii.

Lidi tam nenadávaj. Teda jasně že jo, ale necítíte z nich takovou tu zášť, která čpí z pomluv českých. Oni se neschází v hospodě u piva, aby spílali na politiky. Řeknou si, co chtějí, a jdou dál. Určitě idealizuju. Ale oproti českým mistrům hejtrům jsou Indonésani žabaři, to je jasná věc.

Je tak úlevné doma mít někoho, kdo nenadává na politiky (ani na ty indonéské), na ostatní lidi, na počasí nebo na smůlu, která se mu stala. Ne, jenom to řekne a jde dál. Když se stane, že někdo záměrně jedná vůči němu, tak se naštve, vyzuří a pak už o tom nemluví. Věří totiž na karmu — skvělá výhoda hinduistů.

Z pojmu „být v přítomnosti“ se stalo trochu klišé.

Jsem zběhlá v různých ezoterických moudroknihách a videích, které jsou fajn. Ale když vidím někoho dělat to naprosto přirozeně, aniž by o tom vykládal, a hlavně o tom, jak toho dosáhl, je to velmi úlevné. A takhle působí on.

Všimla jsem si i toho, že mi nevyčítá dávné křivdy, a určitě by mohl — když skočíte do vztahu s o deset let mladším příslušníkem tak vzdálené kultury a rovnou se musíte připravovat na rodičovství, je to sekec mazec. Řekli jsme si snad už všechny ošklivý věci. Ale on mi nespílá: „Tys mi tehdy tamto a toto a já teď…“ Já jemu už taky ne, ale musela jsem se to naučit.

Indonésani vnímají čas docela jinak než my. Co bylo v minulosti, jako by se snad ani nestalo. Často ani nevědí, kolik jim je let ani kdy se narodili. Není to pro jejich život podstatné. Je pak legrace vyplňovat dotazník o rodině. Zatímco svůj rodokmen mám vypracovaný do 18. století, u něj bylo složité získat vůbec celá jména sourozenců. Někdy je to zábava, někdy trochu boj, ale je jasný, že zvládnout se to dá.

V pořadu Babylon České televize vypráví Diana Siswartonová, která má maminku Češku a tatínka Javánce: „Někdy si říkám, že je úplně neuvěřitelný, že jsem to dokázala vydržet. … To jsou dva úplně jiný světy. … Asi největší protiklady. Asi koprovka s rýží. Asi tak.“ Jsem zvědavá, co asi jednou řeknou ty naše děti.