Konstantin Biebl na Jávě a moje cesta v jeho šlépějích

Je mnoho způsobů, jak trávit volný čas. Můžete chodit běhat, skákat s padákem nebo luštit křížovky, fotit vlaky, cvičit jógu, hrát online hry nebo překládat Shakespeara. Já jsem si vymyslela koníčka, který mě drží už 15 let a pořád mi dělá radost, neboť je stále kam se posouvat. Zabývám se cestou Konstantina Biebla na Jávu v roce 1926.

Konstantin Biebl byl básník generace avantgardy, jeho dílem prostupuje hravý poetismus, surrealismus, ale taky proletářská poezie. V roce 1926 mu bylo 28 let a měl za sebou tolik bolesti jako málokdo z nás v tomhle věku. Zažil hrůzy bojů na frontě 1. světové války, jeho táta spáchal sebevraždu a jeho nejlepšího přítele Jiřího Wolkera i několik dalších blízkých lidí si vzala tuberkulóza. Možná ho k cestě tak daleké dovedla i touha překlopit se do nové, radostnější fáze života. A 20. léta 20. století pro to byla ideální.

Dětství na vesnici se zrzavou opičkou

Konstantin Biebl

Kosťa (tak mu říkala maminka i přátelé) vyrůstal v prostředí starého domu, kde jeho táta choval exotické ptáky a taky malou rezavou opičku z Jávy, která se potulovala po vesnici. Z terasy rodného domu se díval na sopečné vrchy Českého středohoří, připomínající krajinu Jávy. (Jávské sopky mu později zase připomínaly domov.) Jako kluk si čítával v knihách o tropické přírodě a snil o těch vzdálených krajích.

Jak to bylo přesně před jeho odjezdem do Nizozemské východní Indie, to se můžeme jen dohadovat. Víme, že nějakou roli v tom sehrála jistá slečna Olga Trunečková, která jela na Jávu. Vyrazili spolu a byla to pravděpodobně ona, kdo básníka propojil s českým doktorem Kselíkem, který už roky žil v Semarangu a u něhož Biebl strávil na Jávě několik týdnů.

Klientelou Aloise Kselíka byli zejména Číňané v Semarangu a Biebl, který měl za sebou rok studia medicíny a zkušenosti se zubařinou, pomáhal doktorovi v ordinaci. V Bieblových poznámkách je mnoho o Jávě a javánské kultuře, ale také právě o Číňanech. Jeho strhující fejeton, možná by se dalo říct i povídka Na hostině mrtvých je mrazivou exkurzí do čínských tradic a odlišného pojetí světa, života a smrti.

Kosťa byl pozorovatel a vše, co viděl a zažil, se v něm ukládalo a ve správnou chvíli se objevilo ve verších nebo v próze. Třeba způsob, jakým kritizoval koloniální vydřidušství je poetický, přesto pichlavý.

Kosťa chtěl „zachytit spíše ovzduší Jávy než její pevnou zemi, spíše vůni květin než její botaniku.“ Myslím, že to zvládl skvěle:

Jeden měsíc na Jávě

Konstantin Biebl pobyl na Jávě jen jeden měsíc, a to v prosinci 1926 (k tomu si připočítejte měsíc plavbu lodí tam a pak měsíc zpět). Plánoval tam pobýt déle, ale na Jávě zrovna probíhalo komunistické povstání a on byl lehce podezřelý, protože se příliš zajímal o místní lidi a nepočínal si jako klasický nadřazený běloch, plantážník pro nějž jsou domorodci jen prostředek pro vlastní obohacení. Jeho přístup byl etnografický, na svou dobu moderní. Jeho slova „nesmíte se tu příliš roztahovat se svým západním rozumem“ mi často rezonují v hlavě, když jsem v Indonésii. Biebla na cestě neustále někdo sledoval a kontroloval a nakonec mu nebyl povolen delší pobyt.

Celkem byl mimo domovinu tři měsíce, což je krátká doba na to, aby mu někteří lidé nevěřili, že tam vůbec byl. Z jeho textů, poznámek a fotek ale víme dokonce i přibližný obrys jeho cesty. Z Batávie (dnešní Jakarty) jel vlakem do Semarangu, kde pobýval u doktora Kselíka, s nímž pak také procestoval některé významné chrámy střední Jávy: Dieng, Borobudur a Prambanan. Dále básník navštívil Yogyakartu, Solo, Surabayu a Cirebon. Nezanechal po sobě žádný itinerář, jen své poznámky o kultuře, jazyce a historii ostrova. Přivezl fotografie, ale ne všechny jsou popsané, takže rekonstruovat jeho cestu je skoro detektivní práce. Měl velmi citlivou povahu a soucit s utrpením druhých. Nemohl vystát aroganci holandského kolonialismu.

Dílo o Jávě

Biebl dokázal jedinečně propojovat vzdálené, nepropojitelné světy, dokázal nacházet podobnosti v naprosto odlišných prostředích. Nejucelenější informace o Bieblově cestě na Jávu sepsal Jan Mrázek v knize On this modern highway lost in the jungle. Je to strhující esej, odborná literatura v poetickém duchu.

Své dojmy promítl Biebl do mnoha básní (sbírka S lodí jež dováží čaj a kávu) a fejetonů (souborně vydány posmrtně jako Cesta na Jávu), ale vydával též fotoreportáže v časopise Domov a svět a napsal povídku Plancius. Jáva je jedním z hlavních témat i jeho slavného, oceňovaného a dechberoucího pásma Nový Ikaros. Javánské motivy se objevují ale i v dalších sbírkách až do té poslední, Bez obav, která vyšla krátce před Bieblovou stále ještě ne zcela objasněnou smrtí. Ještě se k tomu vrátím.

Ve šlépějích Biebla po kolejích

Svou první cestu do Indonésie v roce 2008 jsem si nevymyslela já, ale s nápadem vyjet tak daleko přišla skupinka milovníků parních strojů a lokomotiv ze skanzenu Solvayovy lomy, s níž jsem byla tehdy spřízněná. Cílem byly unikátní cukrovary na Jávě, kde byly k vidění krásné staré stroje a mašinky. K lokomotivám mám vřelý vztah, ale nejsem tak velký „šotouš“, abych se jim oddala zcela. A tak jsem si řekla, že si udělám vlastní projekt či výzkum a zjistím, kde všude ten Biebl byl. Pořídila jsem si knihu Cesta na Jávu a četla jsem ji všude a pořád.

V té době jsem studovala češtinu a zrovna jsme měli za úkol pracovat s materiály z pozůstalosti spisovatelů, kteréžto jsou uloženy v Památníku národního písemnictví, jež se nyní zove Muzeem literatury. Věděla jsem tedy, jak to tam chodí, a objednala jsem si do studovny z Bieblovy pozůstalosti všechno, co jakkoliv souviselo s Jávou. Byla tam obálka 131 fotografií a dva sešity poznámek.

Přednáška Journey to Faraway Jawa na rezidenci českého velvyslance v Jakartě, květen 2015.

Pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem otevřela obálku s fotkami a viděla obrázky ze země, kterou jsem ještě vůbec neznala, ale už jsem nějak tušila, že to pro mě nebude jen tak obyčejný výlet. Fotky byly vzdálené v místě i čase, přesto jsem cítila jakousi blízkost. V jednu dobu, kdy jsem se zajímala o různé nadpřirozené věci a o všelijaké javánské duchy, jsem byla přesvědčena, že v ten moment do mě vstoupil duch Biebla, který se chtěl na Jávu znovu podívat. 🙂

Teď už to píšu se smajlíkem, ale dříve jsem to brala smrtelně vážně. V Indonésii jsem byla celkem 10krát. A na devíti cestách (všechny mé návštěvy před dětmi) jsem cestovala já a v mysli usazený Konstantin Biebl, s nímž jsem si v duchu povídala, uvažovala jsem nad tím, jak se mu tam líbilo, co bylo tehdy jinak a co bylo naopak stejné jako teď. Byl to koníček, zájem, ale taky trochu obsese. Jezdila jsem samozřejmě i jinam po souostroví, ale pořád s ním.

Spoustu jsem toho vyzkoumala, uspořádala jsem tři výstavy jeho fotek a mnoho přednášek, založila jsem facebookovou stránku Konstantin Biebl na Jávě, v roce 2017 jsem dokonce naplánovala, zařídila a odprováděla cestu ve stopách Biebla na Jávě s kolegy z Památníku národního písemnictví, kde jsem taky chvíli pracovala.

Řeknu vám, že jsem opravdu šťastná, že se do mého života doslova vřítil můj balijský muž, převrátil v něm vzhůru nohama všechno, co se dalo, do roka od první pusy jsme měli Ayunku, za 2,5 roku Lalitku a já jsem konečně začala být trochu sama sebou. Loni na jaře, poprvé v Indonésii s Gedem a s rodinou, jsem tam byla poprvé opravdu sama za sebe. S Bieblovou knihou v ruce, ale bez Biebla v mysli.

Biebl na balijské pláži. Fotka, kterou mi Facebook zablokoval.

Kniha, kterou jsem si od začátku přála číst

Indonéština je pro mě velmi zajímavý jazyk, který jsem se snažila učit ještě před první cestou. Když vám ale slova nedávají absolutně žádný smysl, nepodobá se to žádnému jazyku, který jste se dosud učili, jde to možná trochu ztuha, pokud jste v Česku a samouci. A tak jsem se učila pak hlavně na místě. Nasávala jsem všechno, co se do mě vešlo. Učila jsem se během dvou turistických cest v roce 2008 a 2011. Pak jsem se přihlásila na stipendium Darmasiswa, vybrala jsem si jako obor indonéštinu a mým cílem bylo naučit se ji co nejvíc, abych mohla pátrat po Bieblových stopách. Bydlela jsem v Semarangu, kde jinde.

Ukazovala jsem lidem na Jávě Bieblovy fotky a ptala jsem se, jestli ta místa znají. Tímto způsobem jsem nenašla jediné místo, zato jsem zjistila, že vlastně nemám v ruce žádný Bieblův text, který bych mohla Indonésanům přečíst. Všechno bylo jen česky, ani anglický překlad zatím neexistuje. Pro účely výstavy v Jakartě, která byla česko-anglicko-indonésky jsem zkusmo přeložila pár básniček a úryvků. Žádná velká literatura, jen aby bylo možné představit Bieblovy texty Indonésanům. Měla jsem velkou radost, ale pořád jsem si říkala, že by bylo skvělé mít knihu, kde by to bylo česky i indonésky, abych se z toho mohla učit.

Nejvíc troufalý záměr

Když jsem pak v roce 2016 nastoupila na indonesistiku (obor, který jsem měla vyhlídnutý už od mé první cesty do Indonésie, ale otvíral se jen jednou za čas) nastal okamžik, kdy jsme se měli na první hodině představit. Tehdy ze mě z ničeho nic vypadlo: „…abych mohla jednou přeložit Biebla do indonéštiny.“ To byla asi ta nejtroufalejší věc, co jsem kdy veřejně řekla. Taky jsem tím možná trochu vyděsila své nové spolužáky. Trochu jsem se za to pak styděla, taková blbost! Jak bych já mohla někdy překládat Biebla! Rychle jsem na to raději zapomněla.

O pár let později, když už jsem měla studium dávno ukončené a dvě děti na kontě, přišel návrh od Yayasan Bohemindo, neziskovky, která podporuje aktivity Čechů v Indonésii, na překlad Biebla. Mohla jsem říct, že se zbláznili, jak bych mohla překládat Biebla, když se překládá přece do mateřského jazyka, ne z něj. Ale poradila jsem si a tuhle úžasnou nabídku jsem proměnila v jedinečnou spolupráci s dalšími dvěma lidmi, kteří se o Biebla zajímají, s Honzou Mrázkem, který žije v Singapuru a vyučuje tam jihovýchodní Asii a vede gamelanový soubor, a s indonéským spisovatelem Zenem Hae, který strávil několik měsíců na stáži v Česku a společně jsme podnikli výlet do Slavětína, protože ho příběh o Bieblovi zaujal.

Vznikla kniha, která je skvělá! Na levé stránce je text česky v originále, na pravé indonésky v našem překladu. Jsou tam Bieblovy fotky i reprodukce ze sešitů poznámek a taky tři osobní eseje o Bieblovi a cestě nás tří překladatelů k němu a k této knize. Jak píše Honza Mrázek v tom svém: „Překládat Bieblovy české texty do indonéštiny znamená překládat či přesazovat je zpět tam, kde vzklíčily. Je to ale vždy trochu jako chodit po stropě s hlavou dolů a dívat se průhlednou zeměkoulí z Jávy na Čechy či z Čech na Jávu.“ (s. 124)

Knihu jsme pojmenovali druhým veršem slavné básně: Pojedu jednou na dalekou Jávu/Suatu Hari Aku Akan Pergi ke Jawa yang Jauh.

Překlad přes půl Země

Jak takový překlad probíhal? Osobně jsme se my tři zatím nepotkali. Já byla v Praze, Honza Mrázek v Singapuru a Zen Hae v Jakartě. Když jsem byla s rodinou v Jakartě, sešla jsem se se Zenem a společně jsme v hotelové restauraci přeložili báseň Javanky. Bylo skvělé pracovat na básni osobně. S Honzou jsem se sešla jednou na chvilku v Praze.  Ale veškerá práce probíhala online. Do sdíleného dokumentu jsme my s Honzou přidávali překlady prózy a básní do nám známého běžného jazyka. Zen s námi pak ladil text tak, aby byl literární, dobově autentický a zároveň srozumitelný.

Pro mě osobně byla tato práce obrovskou výzvou. Neměla jsem úplně ideální podmínky. Lalitce byl akorát rok, Ayunce 3 a půl a ještě nechodila do školky. Bydleli jsme v garsonce, kde jsem pracovala na koleni na balkoně, když už všichni usnuli. V tu dobu jsme taky chystali svatbu. První deadline dokonce byla den před ní. To vám byl mazec! Navíc jsem z formální a literární indonéštiny trochu vypadla, doma mluvíme na docela jiná témata. Ale s výsledkem jsem moc spokojená.

Peníze na dobrou věc

Tahle kniha je unikátní nejen tím, že jde o první bilingvní česko-indonéskou knihu, ale jejím zakoupením podpoříte i sirotčinec. Ano, Yayasan Bohemindo na něj dává 20 % z ceny knihy. A taky podpoříte samotnou neziskovku, která podporuje českou komunitu v Indonésii. A další dobrá věc, která vnikne zakoupením této knihy, je obohacení vaše. Poprvé totiž vyšly Bieblovy texty z Jávy v tomto uspřádání společně s reprodukcemi fotek a zápisků z jeho cesty. Podle mě je to vskutku nádhera. A můžete se přiučit indonéštině! Je to ideální kniha na cestu do Indonésie. Jen tak si s ní sednout pod palmu a začíst se do skoro 100 let starých krásných textů, které jsou stále svěží…

Knihu si můžete koupit už i u českých knihkupců (Luxor nebo Knihy Dobrovský), ale taky objednat jako eBook nebo v papírové verzi v Indonésii.

A jak to dopadlo s Bieblem?

Ze své cesty do tropů čerpal inspiraci pro své dílo do konce života. I v poslední sbírce Bez obav potkáme Javanku a koloniální vydřidušství. Biebl zemřel 12. listopadu 1951. Těžko si dnes představíme atmosféru a tlak 50. let 20. století v Československu. Těžko se ze mi to popisovalo v indonéštině pro rozhovor o knize s Nikolou Šenkyříkovou, spíš jsme to zamluvily. Indonéské dějiny mají s komunismem zase své zkušenosti, tak jsem do toho nechtěla moc šťourat. Detailně se hledání stop po Bieblově úmrtí a o konci jeho života věnuje dokument ČT Bez obav.

Biebl byl komunistou od 20. let, psal proletářské verše a upřímně soucítil s dělníky. Během svých cest viděl kus světa a to se komunistům nelíbilo. Navíc se po roce 1948 neprojevoval dostatečně horlivě. V knize Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (2013) vytahují autoři na povrch fakt, že Biebl byl sledován a štván, což ho vedlo k paranoie a nakonec i ke skoku z okna jeho bytu v Praze na Výtoni.

Vládní strana pak básníkovi vystrojila ve Slavětíně státní pohřeb. V 70. letech starý dům, kde bylo Bieblovo muzeum, zbourali a postavili místo něj panelák – byť ve stejném půdrysu. Sídlí v něm slavětínská pošta a taky je tam sál pro společenské události a malá místnost s pár věcmi po básníkovi. Říká se jí bieblovna.

Celé pátrání po tom, co po Bieblovi zbylo, je trochu dobrodružství. V Památníku národního písemnictví je v jeho pozůstalosti poměrně málo věcí. Jen 4 kartony. Je to tedy dáno i tím, že v záchvatu paranoie Biebl krátce před smrtí odjel do Slavětína a spálil všechny rozpracované a nevydané texty. Bohužel tehdy pravděpodobně vyletělo komínem i spousta nehotových textů z Jávy, na nichž pracoval dříve a o nichž píše v dopisech.

Kde se vzalo moje motto Propojuji Česko a Indonésii?

Příběh básníka Konstantina Biebla je ještě mnohem barvitější. Pokusila jsem se nastínit to, co vím o jeho cestě na Jávu a dalších okamžicích jeho života. Možná by vás zajímalo, proč mě tedy ten Biebl pořád tak zajímá, když už to mám všechno vyzkoumané? Jak jsem psala na začátku, je to pro mě něco jako koníček, který mě pořád baví, rozvíjí moje vnímání, učí mě o životě a o mně samotné. Učí mě o Indonésii, indonéštině a o tom, jak propojovat vzdálené světy, které jsou tak odlišné. Učí mě o tom, jak je takové propojení možné i nemožné.

Aniž bych si uvědomovala nějaký svůj záměr, pokračuji svým životem v tom, co Biebl začal svým dílem, jen to dělám po svém. Provádím Čechy po Indonésii, píšu o Indonésii pro Čechy, vyprávím o Indonésii Čechům na přednáškách, o Bieblovi Indonésanům, skrze batik šířím povědomí o indonéské kultuře v Česku, připravila jsem česko-indonéskou knihu, pomáhám Indonésanům, kteří přijeli pracovat do Česka, aby se tu cítili dobře. Sama mám za manžela Indonésana, takže propojení našich kultur je pro nás vlastně existenční záležitostí. A je stále potřeba na něm pracovat.

To, že propojuji Česko a Indonésii, mě napadlo nedávno, když jsem potřebovala nějak stručně napsat, co vlastně dělám. Kromě toho se snažím Indonésii taky poznat a pomalu přicházím na to, že poznání a propojení jsou naprosto odlišné věci. Můžu se snažit do hloubky kulturu mého muže poznat, ale pokud cílem mého poznávání není propojení, budu stále jen na povrchu. A to správné propojení je možné, jen když do něj člověk vloží kus svého srdce.