Tři splněné sny v roce tří dvojek

V roce 2022 se mi podařilo uskutečnit tři úžasné věci, které mi udělaly velikou radost. Nakonec to ale není jen samotná vysněná cesta, svatba nebo kniha, díky nimž se cítím mnohem šťastnější než před rokem. Jsou to pocity, které mi přineslo to, že jsem neutekla před strachy a logickými důvody, proč to všechno odložit. Byly to šílené plány, ale vyšly! Letošní bilancování jsem si užila a uvědomila jsem si, jak jsem šťastná a vděčná za to, co se loni povedlo.

První dva splněné sny jsou osobní a vzájemně na sebe navázané: rodinný výlet do Indonésie, který vyústil ve svatbu (protože jsme superlegalizovali Gedeho dokumenty a svatba musela být do 6 měsíců). Ten třetí je taky osobní, ale taky profesní a výsledek je hmatatelný, dokonce čtivý. Něco vám povím o všech třech.

Cesta jako cíl i odrazový můstek

Na rozdíl od většiny smíšených manželství jsem si svého Indonésana nenašla v Indonésii, ale v Praze na Letné. Otěhotněla jsem po dvou měsících randění a o společné cestě do jeho domoviny dlouho nemohla být řeč. Pak přišla do naší rodiny rakovina a do světa zas pandemie, takže to dlouho ani nešlo. Přesto jsem věděla, že my bychom to už potřebovali jako sůl. Děti už byly dvě, já jsem pořád neznala jeho rodinu a  strašně se mi stýskalo po cestování a po tom indonéském bezčasí.

Nevěděla jsem, jak přesně by se to mělo odehrát, stihnout a zrealizovat, ale na svůj obrázek vizí pro rok 2022 jsem nakreslila naši rodinu s balijským chrámem. Cítila jsem, že se potřebujeme my dva, ale i jako rodina posunout dál. A že se konečně musíme vzít. Mohli jsme nechat superlegalizovat jeho dokumenty i bez naší cesty, stačilo někoho zaúkolovat v Indonésii. Jenomže já jsem chtěla vědět, jaký on je v přítomnosti rodiny. Jak se chová k mamince, jak k sourozencům, jak se chová ve své vlastní zemi. Jak se bude chovat ke mně, až tam budeme spolu.

Gede je formálně hlavou rodiny i na Bali. Jako nejstarší syn ze 4 dětí má po smrti tatínka hlavní slovo. Nedokážu si vůbec představit ten balík zodpovědnosti, kterou musí pociťovat. Ale on takové závažné věci prostě nijak neřeší. Bere to tak, jak to je, a dělá to nejlepší, co zrovna může. Bez patosu nebo sebelítosti.

Měsíc před naší návštěvou Bali umřela Gedeho babička. Stará paní, která porodila 13 dětí a vychovala 12. Moc mě to mrzelo. Nestihli jsme ani ngaben, monstrózní pohřeb s kremací. Zato jsme se stihli potkat s dědečkem. Mohla jsem mu poděkovat za to, že Gedeho tehdy podpořil na cestu do Česka. Byl to důležitý rodinný moment, který se bohužel opakovat už nebude. Dědeček totiž následoval babičku pár měsíců po naší návštěvě. Nicméně, jak říkal Gede, oba už jsou zase převtělení. Už můžou, protože proběhla kremace a jejich duše byly vypuštěny zpět a mohly se znovu narodit na Zemi. Samozřejmě na Bali. Jedna mísa obětin, co nedávno připravoval na svátek Galungan, byla pro ně. Věřit v reinkarnaci, to máte hned ve všem jasno.

Během cestování jsem si odpočinula, protože zařizování vzal Gede na sebe (zejména nakupování vyšlo podstatně levněji). Nestihli jsme žádné velké věci, ale často se nám podařilo být u moře, což byla moje hlavní vize. Viděli jsme delfíny a vypouštěli do moře maličké karety zelenavé. Vzali jsme jeho rodinu na výlet a vůbec jsme se snažili, aby holky byly co nejvíc s babičkou, tetou a strejdama. Obzvlášť Lalitka s babičkou naprosto srostla. Gede si užil po dlouhé době pořádné večerní karaoke s kamarády a rybaření v deltě špinavého potoka, já jsem nasávala ten vzduch, který mi tolik chyběl (nikoliv však každovečerní pálení odpadků).

Svatba musela být do 6 měsíců

„Jé, to je romantika na Bali, tam tě požádal o ruku?“

Ne, je to takhle: Máme dvě děti, budeme stavět dům a propojení jsme už tolik, že bylo trochu divné, říkat o něm, že je to můj přítel 🙂 Mít Balijce za parťáka a k tomu i za manžela je v mnohém jednodušší. Svatbu jsme naplánovali, zorganizovali, připravili a o ruku mě požádal den před obřadem, když vařil pro všechny. Kde jinde než v kuchyni. Myslím, že zrovna vařil bakso.

Miluju Dačice teď ještě o něco víc, když jsme si tam, pod naším dubem v parku vyměnili prstýnky. Celá svatba byla úžasná, už jsem o tom psala minule.

Na naší cestě i na svatbě se objevovaly momenty, kdy jsem dostávala souhlas k tomu, aby se to tak dělo. Jako by nás provázela nějaká úžasná milost, která vše zařídila v náš prospěch. Dokonce jsme při přeletu na Jávu jako rodina dostali Business Class. Jindy to zase na moment vypadalo, že to snad nevyjde, ale pak se problém zase rychle rozplynul a vše šlo dál hladce.

Před odletem z Prahy jsme měli 10 minut prošlé testy na covid a museli jsme absolvovat rychlotesty na letišti. Před svatbou zase jeden z dokumentů byl o den neplatný, a tak jsme museli jet na cizineckou do Jihlavy, kde za půl hodiny zavírali, ale vydali nám potřebný papír bez potíží. Předpověď na 27. srpna byla 80% déšť. A víte co? Bylo modro nebes. Nemůžu si pomoct, ale tyhle momenty mi jasně ukazují, že je vše na svém místě a že celý bláznivý rok 2022 ustojí i náš rozpočet.

Věřím, že naslouchat vnitřním pochodům se vyplácí dlouhodobě. Nikdy mě to nezradilo, i když se některé aspekty tváří navenek nepříznivě.

Kniha, kterou jsem vždycky chtěla číst

Zpětně si nedokážu vybavit, jak a kdy jsem všechno kolem cesty a svatby zařizovala, když jsem paralelně k tomu pracovala na překladu básní a fejetonů Konstantina Biebla do indonéštiny a pečovala jsem o své dvě holčičky. Jak to celé bylo, jsem se rozhodla sepsat do samostatného článku, který zveřejním později. Jistá je ale jedna věc. Když se sny plní, tak se neptají a klidně jich je víc najednou. Třeba když jedna deadline ke knize byla den před svatbou… Nechtějte vědět, jak jsem se cítila, jaký přetlak v hlavě jsem měla. Byly to ale zároveň chvíle, kdy jsem se naučila hodně věcí nechat plynout – nic jiného mi totiž nezbývalo.

Kniha Pojedu jednou na dalekou Jávu/Suatu Hari Aku Akan Pergi ke Jawa yang Jauh je dvoujazyčné české a indonéské vydání básní a fejetonů Konstantina Biebla, které iniciovala a koncem roku 2022 vydala organizace Yayasan BohemIndo a já jsem se na ní spolupodílela jako jeden z překladatelů.

Rok 2022 byl pro mě přelomový v pocitech, které jsem splněním snů získala.

Díky naší rodinné cestě do Indonésie se naplnila moje neustálá touha tam jet. Roky jsem v sobě cítila pusto prázdno, když zrovna nebyla v plánu žádná Indonésie. Tohle je naštěstí pryč a je mi dobře tam, kde zrovna jsme.

Díky svatbě se cítím mnohem silnější. Je to asi iracionální, ale to, že jsme svoji, mě mnohem víc motivuje se ve vztahu snažit, být dobrá manželka se mi snaží líp než být dobrá přítelkyně. Jsem jako manželka mnohem klidnější, nevím, proč tomu tak je. Navíc máme stavět dům a jako manželům se nám to bude dělat mnohem líp.

Kdysi jsem si slíbila, že budu následovat vnitřní směřování a budu dělat to, co mě naplňuje. Jsem šťastná, že mě to dovedlo ke knize, která může dělat radost Čechům a zároveň Indonésanům. Krásný pocit mi z toho vzešel. Totiž že umím přispět svou troškou do veřejného prostoru něčím, co je krásné a má trvání.

Přeji si pro nás všechny, abychom v roce 2023 bezpečně poznali, kde je ta naše srdeční záležitost a následovali ji.

A sobě přeju, aby se mi brzy podařilo dopsat ten náš česko-balijský příběh. Bude se to jmenovat Různí, ale jednotní a už to začíná pěkně bobtnat. 🙂

Míša Adnyani
Propojuji kultury, českou a indonéskou. Indonésie naplňuje mou duši radostí a koluje i v žilách mých dětí. Mám ji denně doma na talíři (můj milý je kuchař z Bali). Ze srdce ráda o Indonésii píšu a vyprávím a poslední dobou mě zaměstnává mateřství a multikulturní vztah. Z Jávy vozím krásné tradiční látky BATIK a učím lidi, jak si z jednoho kusu uvázat třeba kalhoty. Jak jsem se k tomu dostala?

Občas posílám e-mail, co je tady nového.